Babylon 5

Sci-fi seriál Babylon 5 jsem svého času doslova žral. Dnes bych se k němu chtěl vrátit a kritizovat na něm některé obecné náboženské a pseudonáboženské předsudky, kterých je celkem plný. Ačkoli děj Babylonu každého scifaře musí chytnout (jako jeden z mála podobných projektů není Babylon 5 černobílý - tj. lidé jsou ti dobří a nejlepší, hlavní hrdinové jsou nadlidé bez problémů) a drobné nesmysly laskavý divák přičte na vrub umělecké licenci, zůstávají jakési méně nápadné vady.

Zejména je to pojetí duše. Duše je stejně jako v teologii jakýsi vitální princip, složka "oživující" tělo. Na rozdíl od teologie je však duše mohu-li to tak chápat materiální. Duše je v Babylónu jakýsi zdroj obrovské energie a vyspělost civilizace se dá měřit schopností této energie využít. Nejvyspělejší bytosti pak jsou jen "obláčky energie", které na sebe mohou brát různé podoby. Duše se od těla odděluje v okamžiku smrti, ale je možné ji zachytit a uvěznit. To dělá civilizace "Lovců duší". Tito lovci si s dušemi též povídají, odkud usuzuji, že duše je v Babylóně i centrem vědení.

Související problém je dichotomie života a neživota. Nejvyspělejší civilizace používají biotechnologie. Jejich vesmírné lodě jsou "živé". Jak se pozná živá forma od neživé? Nejspíš právě nějakou formou duše. Živé lodě jsou schopné se učit a postupně lépe vzdorovat vnějším vlivům. Duše se však také chová jako "životní síla". Životní sílu si mezi sebou živé organismy mohou předávat. V praxi se tak dělo pomocí "popravčího stroje". Poručíčka (krásné slovo, však?) Ivanovová tak po těžkém úraze po zásahu její lodě, kdy má kdovíjaká zranění (tuším že zpřelámanou páteř a zlomeniny lebky) a lékaři jí dávají pár dní života v seriálu nekončí (bez ní to ostatně není to pravé), protože ji uzdraví přítel Markus transfúzí své "životní energie", na což doplatí zhroucením metabolismu a smrtí.

Podobné pojetí života potřebovali tvůrci mj. pro vysvětlení telepatie. Schopnosti, které mnoha rasám genetickou manipulací dodala stará civilizace Vorlonů jako zbraň, se kterou lze porazit nepřátelské (?) Tieně (Stíny).

Z hlediska této stránky je zajímavý především vztah hlavních postav k náboženství. Řekl bych to tak, že hlavní postavy mají k náboženství "západoevropsko-americký" vztah nebo jinak, jsou to nábožensky založení ateisté. V Boha sice obvykle nevěří, ale náboženským obřadů se účastní poměrně často. Ivanovová je židovka, která v Boha nevěří. Doktor Franklin sice v jedné epizodě přiznává, že vyznává jakési "nové náboženství", ale v jiné zase tvrdě bojuje s náboženstvím jedné rasy, které zakazuje provádět chirurgické zákroky, protože se tak ztrácí duše (srov. Svědci Jehovovi a jejich zákaz transfúze). Celkově je atmosféra Babylonu k náboženstvím velice příznivá. Ovšem křesťané, kteří se tu vyskytují se ani tak neopírají o víru v Boha, jako spíš o humanismus. V závěrečné epizodě předposlední série v obrazu ze života lidí asi tisíc let po příběhu Babylonu, kdy se civilizace na Zemi dostala o mnoho let zpět a kdy hlavní postavy vstoupily do dějin jako legendární bytosti, se vlastně obhajuje jakousi analogií pravost svatých písem. Diváci samozřejmě vědí, že legendy, které z tehdejšího pohledu vypadají neskutečně, jsou pravdivé a nevíře mladého mnicha se tak mohou shovívavě pousmát.

P.S. : Proč ty slovakismy? Babylon 5 jsem viděl na TV Markíza a jedná se asi o jediný filmový projekt, kde slovenský dabing překonal ten český. (Jinak třeba Pátý element je ve slovenském dabingu úplně jiný film, a to nesrovnatelně horší). Slovákům se omlouvám, slovensky psát neumím, na případné chyby mě prosím upozorněte.

Erazim Kohák - Hesla mladých svišťů

Filosof a (evangelický) křesťan Erazim Kohák je pro mě sympatickým člověkem, jehož úmysly jsou vždy jen ty nejlepší, svou životní skromností, poctivostí a upřímností je mi vzorem. Tím spíše je ale otřeba upozornit na chyby. Psal tuto knížečku nejprve jako novinové sloupky, jakýsi zábavný katechismus pro ateisty. Já jsem si ale řekl, že zábavná forma nikoho neomlouvá a pustil jsem se zcela nezábavně do kritiky jeho myšlenek, které zde vyjádřil. Moje poznámky se ale budou vztahovat jen k některém kapitolkám. Ještě než začnu, upozorním na dvě věci: Kohákova víra je taková "americká", víra je spíše jakýsi životní optimismus, Bůh vlastně ani není moc důležitý, je spíše zbytostněním dobra. Druhá věc je, že všechny kapitolky knížky začínají otázkou na definici. Karl Popper by řekl, že je to typický esencialistický přístup, přístup, který zavedl už Aristoteles a který nikdy nikam nevedl. Pro tentokrát však nebudu zabíhat až sem a přičtu tuhle chybu na vrub "umělecké licence".

Co je zázrak?

Vlastně všechno, píše Kohák, vždyť by prostě mohlo nebýt nic. Navíc zázrak lidem prý zevšední, takže v něm nenaleznou Boha. Proti tomu se dá požít můj oblíbený argument tzv. antropický princip. Neměli bysme se divit, že tu něco je, kdyby totiž nic nebylo, tak by tu nebyl nikdo, kdo by toho mohl litovat. Takže existence nás či spíše existence myslících bytostí je v jistém smyslu jistá věc. To není odpověď na otázku, jak se to tedy stalo, že tu jsme, ale odpověď na otázku, proč tu jsme. Ano můžeme se světu obdivovat, můžeme jej nazývat zázrakem. Konec konců stačilo by velmi málo, třeba aby některý z našich předků náhle onemocněl nepotkal tu svou "pravou" a dnes bysme tu nebyli. Ale není třeba v tom hledat nějakou vyšší inteligenci, kdyby tu byl místo mě někdo jiný, tak bych o tom "já" nemohl vědět. Kromě toho, tvrzení, že zázrak je všechno je výmluva. Neschopnost říci, že biblické "zázraky" se pravděpodobně nestaly.

Kdo je Bůh?

Bůh je podle Koháka empirický jev, poznáváme Ho z Jeho činů. Kdykoli křesťané pozorují dobro člověka, kdykoli pozorují zázraky (zázraky jsou ale všechno podle výše uvedené definice, takže věta znamená: "kdykoli pozorují cokoli"), říkají Bůh. Filosofické spekulace o prvotní příčině křesťany celkem nemusí zajímat. Vnucuje se mi však otázka, je tedy Bůh bytost, je to bytost v Trojici jediná, zemřela jako svůj syn na kříži? Odkud mají křesťané tohle, to už s empirií nemá nic společného. Jistěže, mají to z Bible.

Proč zrovna svatá Trojice...

I Trojice je prý empirický jev. Bůh se křesťanům tak zjevuje, totiž jako nekonečný přesah, jako nejintimnější přítel a jako přítomnost posvátnosti. Na druhou stranu se chová jako jeden. Nicméně ptám se, nejeví se Bůh i jako "nekonečná moudrost" nebo "nekonečné dobro"? Nechtělo by to další božské osoby?

Kdo jsou andělé?

Andělem může být kdokoli, koho si Bůh zvolí. Pro Koháka např. jeho pes. Proč ne, jen nevím proč je tradice co se adnělů týče tak konkrétní, ale to je asi spíš spor katolíků s protestanty.

Kdo je beránek Boží?

Co bědní třetího světa, kteří svou bídou vykupují naši spotřební úroveň? ptá se Kohák. Myslím, že je to částečně ten typický omyl některých současných myslitelů a demonstrantů proti všemu. Přesvědčení, že bohatsví se ve světě nachází v jakémsi konečném množství o které se lidské civilizace pouze přetahují. Ve skutečnosti ale lze bohatství tvořit. Naším morálním úkolem není rozdávat chudým, ale naučit je a pomoci jim, jak bohatsví tvořit. Získají tím především oni, ale my také. Tím samozřejmě nechci schvalovat současný stav mezinárodního obchodu. Bohatí skutečně vykořisťují chudé, a to ještě cyničtějším způsobem, než se zdá. Bohaté státy spolupracují s vládnoucí klikou chudého státu, z čehož mají zisk všichni kromě těch chudých obyvatel. Chudí tedy "nevykupují" naši spotřební úroveň, právě naopak, po odstranění chudoby by spotřební úroveň třeba i několikanásobně vzrostla.

Kdo potřebuje mesiáše?

Potřebujeme někoho, kdo by nás osvobodil od té hrůzy v nás samých. Ten někdo je mesiáš, potřebujeme ho často, pro křesťany je "hlavním" mesiášem Ježíš. Zde jsme u centra křesťanství, nikdy mi nikdo jasněji neodpověděl na otázku, jak nás Ježíš osvobodil. Kohák zde říká, že Ježíš působí skrze lidské mesiáše dnes a denně, třeba tak, že se na nás někdo usměje. Je to z jeho strany konzistentní teorie. Všechno dobré je totiž zázrak a tedy Bůh. Ale mě se zdá, že pokud Bůh působí jen skrze někoho a ten někdo o tom ani neví, tak že je asi rozumnější předpokládat, že ten někdo působí sám za sebe a ne za Boha. Pokud ovšem dobro nazveme Bohem, jako to dělá Kohák, tak zase ztrácíme ty tradiční Boží vlastnosti. Dobro např. není trojjedinné.

Kde je království Boží?

...tam, kde lidé jednají pro dobro věci, lidí a světa. Peklo (ani nebe) nejsou místa, jsou všude tam, kde je sobectví (resp. dobrá vůle). Ano, dá se říci, že takhle to křesťané dnes opravdu chápou. Nechápali to tak ale vždycky. První křesťané očekávali brzký druhý příchod mesiáše a jeho království a to prosím z vnějšku, konkrétně z nebe (z oblaků). Ježíš také přece dle Bible nanebevstoupil. Až teprve později, kdy si křesťané uvědomili, že ne všechny Ježíšovy sliby je třeba brát vážně, museli změnit význam slov "Boží království" a nebe museli rozdělit na nebe fyzické a nebe metafyzické.

Co je víra?

I ďáblové věří, že Bůh je: "Je, a co má bejt?", píše Kohák. Využívá této analogie k nedostatečnosti chápání víry jen jako víry v Boží existenci. Víra je podle něj především schopnost vnímat svět jako "zázrak", jako stvoření. Problém je, že této schopnosti vás mohou svým příkladem naučit ostatní, ale když máte tu smůlu, že jste ateista a k tomu ještě nedejbože skeptik, tak jediná cesta k víře je autosugesce. Nikdo vás o víře principiálně nemůže přesvědčit racionálními (tedy intersubjektivními) argumenty. Přitom ale třeba katolická církev tvrdí, že Boha je možné poznat rozumem. (Jenže je asi otázka, co církev rozumí pod slovem rozum.)

Co je náhoda?

Lidé malé víry (neurotici a dogmatici) ji popírají, za vším totiž vidí úklady nepřátel. Tak např. malověrní rodiče dítěte, které přežilo autohavárii, si budou myslet že to nebyla náhoda, že Bůh to tak chtěl, což ale znamená, že chtěl smrt těch, co se nezachránili, což se zase neslučuje s Boží dobrotou. Věřící to pak mají prý jednodušší, věří totiž, že Bůh stvořil i náhodu. Problém vidím však v tom, že stvořením náhody se Bůh za náhodu stal odpovědným. A jsme zase tam, kde jsme byli. Je-li náhoda vůle Boží, pak také tragická smrt je vůle Boží, Bůh jak známo totiž všechno ví, ví tedy i jak dopadne "náhoda".

Proč lidé nemluví jedním jazykem?

Lidé se vraždí ze strachu a ze špatného svědomí. To je jeden z mála dobrých postřehů, to mě nenapadlo, ale něco na tom je, snaha očistit se tak, že utluču připomínku svých vin, svou oběť.

Co je vzkříšení?

Protože pověrčivosti se meze nekladou, lidé si o tom vymysleli ledacos, od odvaleného kamene až po středověké turínské plátno...Apoštol Pavel...žádný z těch příběhů nezná...Přesto o vzkříšení nemá nejmenší pochyby...Ono zřejmě nejde o ten či onen příběh...Jde o to, že smrtí nekončí Ježíšova činná přítomnost v tomto světě. Bůh překonal smrt tím, že po sobě zanechal společenství lidí s posláním. Jinými slovy bych řekl já, že příběhy z Bible (a ty Biblické detaily, kterých je plný zvláště Starý zákon) nejsou důležité, je to snad podobenství. Proč si ty příběhy ale křesťané čtou? Proč jim věří? Proč prostě celou Bibli neškrtnou a nenapíšou "pravdivý příběh"? Proč se pořád uchylují k analogiím a podobenstvím, což se to nedá říci jasně, třeba tak, jako to právě řekl Kohák?

Proč jsou nevěřící?

Čestní něvěří kvůli zlu křesťanů, nečestní nevěří kvůli Božím nárokům. Je to do jisté míry pravda. Jenže problém s vírou je spíše její iracionalita. Iracionalita není sama o sobě zlá nebo dobrá, je ale vždycky nebezpečná. Na náboženství je to vidět obzvlášť dobře. I kdyby byli všichni křesťané dobří, tak víra zůstane iracionální, tj. neintersubjektivní, nepřenositelná, ve stylu "ber a nebo nech být". To že jsou i zlí křesťané není důkaz nesprávnosti víry, spíše důkaz její iracionality.

Co je vina?

Zkouška dospělosti. Nepřijmout vinu znamená prohlásit se za nesvéprávného. Naprosto souhlasím.

Zenon Ziólkowski - Nejtěžší stránky Bible

Kniha vznikla jako soubor odpovědí na otázky polských věřících, které vhazovali do schránek na kostelích. Ačkoli přináší mnoho zajímavého a pravdivého o Bibli, tak některé problémy nezodpovídá tak, jak bych si představoval.

Slovo autora

Vědecké bádání však už není schopno odporovat žádné věroučné pravdě. Věroučné pravdy se totiž mohou projevovat prostřednictvím obrazu světa či přírodní vědy kteréhokoli období lidské kultury a civilizace, protože se týkají skutečnosti, jež je nezávislá na čase a netýká se přirozenosti tohoto světa, ale jeho konečného smyslu a konečného poslání člověka v oblasti filosoficko-náboženského poznání.

To je jakási sofistikovanější verze neustále omílaného učení, že existují dva světy, svět víry a svět vědy. Tady se tvrdí existence jen jednoho světa, ale dvou pravd. Jak se objevuje "věroučná pravda" však zůstává otázkou. Snad jen zjevením. Pak ovšem nevím na základě čeho jsou si teologové jisti, že jejich "pravdy" jsou skutečně pravdivé. Dále pátrání po smyslu světa je naprosto triviální, nevím proč z toho pořád dělat nějakou hlubokou vědu. Smysl dává věci její tvůrce (stvořitel) a pak její uživatel. Věc nemá nějaký svůj vnitřní "absolutní" smysl nezávislý od okolního světa. Jste-li křesťané, pak se zeptejte Boha, co se světem zamýšlí (jaký mu dal smysl), pokud jste ateisté, pak se ptejte spíš na to, jaký smysl světu dáváte vy, k čemu svou šanci žít využijete. Cokoli nad to je neplodná spekulace.

Na uvedeném citátu je ale třeba ocenit, že církev konečně pochopila, že Bible nemluví o tomto světě. Jen by to měla vzít do důsledků a upustit od svých podivných názorů v oblasti genetiky, antikoncepce apod. Na to si ale ještě musíme počkat, sám autor připouští, že tato myšlenka se prosadila teprve nedávno. Což mimochodem mnoho vypovídá o spolehlivosti "pravd víry" a teologie. Křesťané se téměř dva tisíce let mýlili.

Tajemství Boží inspirace

Proč byla Bible napsána? Jedna z otázek, kterou si autor pokládá, ale nezodpovídá. Popisuje jaká Bible je, jak vzikala a jak se k ní Izralité chovali a vydává to za odpověď. Jeho odpověď si tedy musím domyslet: Autoři Bible chtěli zachytit svoje poznání Boha a život svého národa se zřetelem na působení Boží. Tato otázka a tedy i odpověď jsou spekulativní. Proto by jiná spekulace mohla tvrdit, že autoři Bible chtěli zachytit to čemu sami věřili, aby očistili svědomí svého národa, aby dodali "hlubší" smysl svým válečným tažením a aby si zachovali autoritu vykladačů Boží vůle.

Dostáváme se k "tajemství" Boží inspirace Bible. Vyskytuje se tu další "překryv" či jak to nazvat. (Překryvy jsou např. Trojjedinost Boží, Boholidství Ježíšovo) Překryv autorsví Bible. Církev tvrdí, že autorem Bible je Bůh. Na druhou stranu ale autorem je i člověk, skrze kterého Bůh psal. Protože ale člověk je svobodná bytost, přesný vztah zůstává "tajemstvím".

Bible začíná prvotním hříchem, zdrojem všeho zla, popisuje jeho šíření a Boží spásonosnou reakci. Popisy hříchů a krutostí jsou tedy "inspirované". Patří k dějinám lidstva. Jenže jak to bylo s oním "prvotním hříchem"? Existoval někdy nějaký Adam a Eva? Dneska se to nikdo tvrdit neodvažuje. Jenže kdo potom spáchal prvotní hřích, lidstvo? A jak? Nějak metafyzicky? Jak se od neexistujícího zdroje může "šířit zlo"? Jak se vůbec zlo může "šířit"? Zlo není nějaký temný mrak na obloze, zlo je konkrétní čin (nebo nečin). K čemu potom spása?

O dobývání Kenaanu autor píše (cituje odjinud): Proto tedy byli Kenaanci se svoji vulgární mytologií a orgiastickým ctěním přírody, svým kultem plodnosti, zdůrazněným kultem hada a smyslnou nahotou nahrazeni Izraelem, který přinesl do Palestiny pastýřskou prostotu a čistotu života, vznešený monoteismus a přísný etický kodex. Co k tomu ještě dodávat? Ani sám Goebbels by to takhle nenapsal.

Duch biblického jazyka

Proč mluví Bible tak nejasně, ptají se věřící. Autor odpovídá, že je to semitským způsobem myšlení. Semity spíše než abstraktní a jednoznačné pojmy a zkušenost zajímal prožitek a bezprostřednost. To pak předávali pomocí symbolů. Autor uvádí krátký příběh. Jistý cestovatel navštívil beduínský stan a požádal beduína, aby něco pověděl o svém otci. Beduín svého otce vychválil: "Jeho šavle byla vždy rudá čerstvou krví nepřátel a stany se plnily kořistí na nich dobytou." Cestovatel se tomu podivil, protože kolem sebe žádné bohatsví ani šavle neviděl. "Ale o tom jsem vůbec nemluvil," řekl beduín, "mluvil jsem o tom jaký byl můj otec."

To je ovšem argument proti nařčení autorů Bible ze lži. Na druhou stranu to ale není argument pro pravdivost Bible. Podle čeho totiž dnes můžeme určit, kdy bibličtí autoři mluví o tom, jaký je Bůh a kdy o tom, co Bůh skutečně učinil? Ta informace se "semitským" přístupem prostě ztratila a není ji možné obnovit jinak, než z jiných (lepších) zdrojů. Podobně je tomu s biblickým symbolismem.

Autor píše: Znamení pouze na něco ukazuje, zatímco symbol naproti tomu představuje nějakou věc a určuje její smysl: jistým způsobem v sobě označenou věc uzavírá a otevírá se jiné skutečnosti, kterou nelze jinak vyjádřit. ...[symbol] odkrývá jisté rozměry skutečnosti - a to ty nejhlubší -, které se vymykají všem jiným prostředkům vyjádřování myšlenek. Nevím, komu tohle připadá srozumitelné, za sebe ale mohu říct, že jsem se nesetkal s tím, že by symboly odkrývaly nějaké "hlubší" souvislosti, spíš mají tendenci myšlenky komplikovat, znejasňovat a znepřehledňovat. Co se dá napsat symbolicky, dá se napsat i bez symbolů.

Proč všichni neuvěřili v Ježíšovy zázraky?

Zátěží pro naše myšlení je obecné chápání zázraku, které se po staletí ustálilo na základě scholastické definice tohoto jevu. Jako zázrak je chápána událost přesahující přirozené přírodní zákony a způsobená přímým zásahem Boha do těchto zákonů. ...Podle biblického pojetí zázraku neporušoval Bůh přírodní zákony, ale využíval je, aby dal člověku "znamení" své přítomnosti a svého jednání... Bůh nemůže "nutit" člověka kvůli svobodě, kterou člověk má, k ničemu - a to ani silou výmluvnosti zázraků. ... Čím tedy byly Ježíšovy zázraky?

Úryvek končí další nezodpovězenou otázkou. Nevím jestli takovéto chápání zavedla scholastika, ale rozhodně na tom nemíním nic měnit. Teologové se honí za definicemi, žijí v zajetí tomismu a aristotelismu. To jim ale umožňuje beztrestně dávat stejným slovům nové významy, čímž pak samozřejmě matou všechny okolo. Událost porušující přírodní zákony proto budu dál nazývat zázrak. Teologické (a dle autora i biblické) pojetí zázraku budu nazývat znamení. Jenže i znamení jsou vlastně zázraky, protože výskyt znamení je vlastně narušení pravděpodobnosti. Mám-li to ilustrovat na příkladu, tak zrovna teď sedím u počítače ve svém pokoji a píšu. Dýchám přitom částice vzduchu. Tyto částice se neuspořádaně a náhodně pohybují. Kdyby ale došlo k té strašné náhodě, že by se najednou všechny vydaly vzhůru ke stropu (proč ne pohybují se náhodně), tak bych se já nešťastník udusil. Vtip je v tom, že teoreticky to nastat může, šance je ale velmi malá. Nikdy se nic takového ještě nestalo. Kdyby k tomu došlo (třeba právě jako trest Boží za tuhle bezbožnou činnost, kterou provádím), byl by to zázrak nebo znamení? Docela zajímavá filosofická otázka. Podle mě je to otázka míry. To že mi na kostce padne šestka, takže vyhraju v Člověče nezlob se, bych zázrakem nenazval, ale v případě přesunu vzduchu ke stropu už ano. Ještě větší zázrak je ovšem biblické uzdravení slepého nebo chromého. Spíše než o využití přírodních zákonů se jedná o jejich zdeformování.

Co se týče druhé části úryvku. V Cimrmanově hře Blaničtí rytíři se praví: "Jak se má velitel správně rozhodnout, když se mu tají kde jsme?" (v řiti) Přesvědčivost zázraku přece nikoho nijak nenutí. Zázrak by byl pouze zajímavou informací o tom, kde jsme. Nedá se tedy říci, že by Bůh svou nečinností chránil naši svobodu, ale spíše se bojí nám dát naši svobodu plně k dispozici. Je zhruba v situaci rodičů dospívajícího dítěte. Taky nám ještě nevěří, že se rozhodneme správně.

"Cena" vykoupení

Podle mě centrální otázka (tajemství) křesťanství. Proč ta krutá Ježíšova oběť? Autor tvrdí, že Boží spravedlnost nevyžaduje hříšníky trestat, ale spíše nápravovat, a dodává, že Ježíš nás chtěl "osvobodit z hříchu" láskou. Svou lásku dokázal tím, že za nás zemřel.

S takovouto láskou ale mám problém. Je snad doborovolná smrt projevem lásky? Myslím, že za toto nedorozumění může křesťanská idea "absolutní" nebo spíše abstraktní lásky. Lásky, která není závislá na činech na svých projevech. Právě takovou lásku však může připsat Bohu i ateista. Tato láska se tedy nedokazuje projevy lásky. Možná, že obvyklá láska je z ní nějak odvozena (asi tak nějak jako u Platóna s jeho idejemi). Sama o sobě nám ale k ničemu není. Pokud někoho miluju, ale nedám to ani trochu najevo, je to láska? Podle mě nikoli, i kdybych zemřel se jménem své milované na rtech.

Teologie pro vysokoškoláky (překlad z italštiny Prokop Remeš)

Ke stažení k dispozici zde. Následující recenze je určena těm, kteří si skripta chtějí přečíst. Nejlépe paralelně s touto recenzí. Na tato skripta jsem natrefil víceméně náhodou při surfování po internetu, a protože byla dostatečně čtivá, tak jsem si je i přečetl. Zde předkládám výsledek.

Předtím jsem si myslel, že teologie je jen jakési blábolení a volné asociace na téma Bible a citáty z ní. Po přečtení těchto skript jsem ale názor musel změnit. Zjistil jsem, že teologie něco říká a tedy, že se s ní dá polemizovat. Chtěl bych tedy svést krátkou polemiku s těmito skripty.

Vypadá to, že smysl teologie je vyvracet nesmyslné představy o Bohu. To je ale velice snadné. Problém je ovšem v tom, že teologie nezajišťuje, že vyvrátí všechny omyly, tedy že to, co zbyde, už není omyl. Její další chybou je, že je v zajetí aristotelismu (aspoň v podobě těchto skript). Ptá se na esencialistické definice, jako kdo je Bůh, co je Svatá Trojice, co je církev, co je duch, co je nekonečno, co je čas apod. To jí pak umožňuje jednak nekontrolovatelnost rozumem a s tím související možnost kdykoli definici změnit a tuto změnu nazvat "zpřesnění" ačkoli se vlastně jedná o zcela novou teorii a zbourání teorie staré. (viz Karl Popper)

Opravdu mě překvapilo, jak úzce je teologie (aspoň v podobě těchto skript) spojená s učením Tomáše Akvinského (* 1225 nebo 1226, † 1274), pod pojmem novotomismus jsem si představoval víc. Přitom Tomáš zase úzce navazuje na Aristotela (* 384, † 322 př. n. l), takže filosofické základy teologie jsou už více než dvě a čtvrt tisíciletí staré.

1. Bůh

CO JE TO BŮH

Žádná konečná věc netrvá věčně, věci vznikají, zanikají, přemněňují se, rozpadají. Nová věc vzniká tak, že bytí staré věci jistým způsobem "přechází" na novoum, a až ta časem přestane existovat, její bytí přejde opět na něco jiného. Kdyby však neexistovalo nic kromě "příjemců" bytí, neexistoval by ani jeho "dárce" a nebylo by jasné odkud je bytí příjmáno.

Už v základu pochybná aristotelistická úvaha. Představa věcí ohraničených ostrou hranicí v čase i prostoru, které neměnně trvají v čase, až zaniknou a svoje "bytí" předají jinam. Ve skutečnosti ale v přírodě nepozorujeme žádný zánik a vznik, pouze změnu. Fyzici toto pozorování nazvali zákon zachování (hmoty-energie) (dnes se "zákony zachování"berou jako tvrzení, která lze dokázat z neměnnosti přírodních zákonů vůči posunutí, otočení apod.). Nemá tedy smysl mluvit o nějakých "dárcích" a "příjemcích" bytí. Všechny "konečné" věci jsou jen součástí souhrnu všech věcí, který nazýváme svět. Můžeme se nyní přít o to, zda je svět "konečný", zda má počátek v čase apod. To je podle mě ale spíše než pro teology otázka pro fyziky.

PŮVOD SVĚTA

...žádnou věc nemůžeme užívat rozumně, pokud nevíme, na co je, k jakému účelu slouží.

To je právě hluboký aristotelistický omyl. Věci obvykle nemají svůj "účel" nějak vepsaný do sebe, aby ten kdo jej neobjeví, nemohl věc použít. Např. jaký účel má ropa? Pro většinu lidí, kteří mají s ropou co do činění je skvělá k výrobě paliva, ale používá se i k výrobě léčiv, plastů apod. (Přitom ropa je jen jakýsi hřbitov dávného života). Účel nebo smysl, který dá věci její tvůrce není závazný pro uživatele. Můžeme si třeba koupit židli, která se nám tak zalíbí, že si na ni nebudeme sedat, ale vyčleníme ji čestné místo jakožto uměleckému předmětu. Smyl dává věci i uživatel. V typickém případě se tvůrce i uživatel shodnou. Problém je pokud věc nemá tvůrce (inteligentního a jiného než hypotetického Boha). Pak se ateisté a teisté neshodnou. Podle teistů dává všem věcem smysl Bůh, podle ateistů takové věci žádný smysl nemají. (To se týká zmíněné ropy, ale týká se to i vesmíru nebo lidského života.)

PARADOXY NEKONEČNA

Ale už zde je jakási obtíž, která vyvolává mírné pochybnosti: naše poznání je naše činnost, a proto je menší, než jsme my sami. Naše vlastní omezenost, limitování, je dost velká, ale naše poznání je omezené ještě víc. Není nekonečné, neboť to bychom jednoduše znali všechno. Je jisté, že nevíme všechno, že nejsme vševědoucí, že nemáme nekonečné poznání. Pokud však nemůžeme nekonečně poznávat, zdá se, že jsme ani nemohli "poznat" nekonečno, a to je absurdní.

Co znamená ta relace uspořádání mezi lidmi a jejich činnostmi. Relaci "část-celek"? Je naše činnost naší částí? Jistěže nemůžeme znát nekonečné množství informace, ale je otázka zda to potřebujeme. Dovedu si představit, že přírodních zákonů je jen konečně mnoho a nepotřebuju znát polohy všech částic ve vesmíru. Psát rovnítko mezi "nekonečno" a "všechno" je další z bludů. Stačí si třeba vzít úsečku, ta má nekonečně mnoho bodů (ač je konečné délky!), nezabírá však určitě celý svět. Nebo aby to bylo vidět jasněji. Vezmeme si úhel, řekněme 45°. Plocha vymezená tímto úhlem ubíhá do "nekonečna", ale co těch zbylých 360-45=315°? I 315° ubíhá do nekonečna a nepřekrývá se s těmi 45°. Je zajímavé, že sám autor si tento blud částečně uvědomuje a v dalších odstavcích na něj upozorňuje, což jej ale nevede k tomu, aby jej nepoužíval ve svých úvahách.

... o vesmíru můžeme prohlásit, že je nekonečný, jen proto, že každý okamžik jeho nekonečné minulosti byl někdy skutečně současností. Jenže to by znamenalo, že vesmír ve svém časovém průběhu "překročil" nekonečno, že nyní je "tady" a kdysi moc a moc dávno byl v "nekonečnu". Jenže přejít z "nekonečna" do "nyní" znamená ujít nekonečnou vzdálenost, což není možné: nikdy není možno překonat vzdálenost, která nemá konce.

Na to se dá odpovědět dvěma způsoby:

Můžeme se ptát je možné ujít (aktuálně) nekonečnou vzdálenost v (aktuálně) nekonečném čase? Podle mě ano. Proč by ne? Čili pokud existuje v minulosti časový bod X, který je nekonečně vzdálen od přítomnosti, znamená to pouze, že na překonání vzdálenosti z X do přítomnosti je potřeba nekonečná doba. Jenže ta je k dispozici - což plyne z definice X - X je bod, který je nekonečně vzdálen od přítomnosti.

Druhý způsob je, že historie světa může být (aktuálně) nekonečná, ale to neznamená, že v ní existuje bod, který je nekonečně vzdálen od přítomnosti. Třeba množina celých čísel je také aktuálně nekonečná (pokud se na ní díváme jako na celek), přesto každý její prvek má od nuly jen konečnou vzdálenost. (Pokud se tedy pohybujeme ve standardní aritmetice.)

Existuje ještě ale další teistická námitka proti věčnému vesmíru: aby něco mohlo existovat teď, muselo něco existovat i předtím. A tak se nedá jít do nekonečna. Jenže ono je to trochu jinak. Pokud něco existovalo "od věčnosti" čili bez počátku, tak z toho plyne, že v každém okamžiku existovalo něco "předtím".

To jsou ovšem jen naše (moje) intuitivní představy o čase. Pravda může být někde jinde. Fyzici nabízejí různé představy (matematické modely) o světě. Zejména nemusí být pravdivá představa, že Big Bang byl počátek vesmíru, on dokonce Big Bang ani třeba nemusel nastat, mají-li tyto věty vůbec smysl.

Na závěr ještě poznámku. Nazývám-li souhrn všech věcí světem, pak je součástí světa i Bůh (pokud existuje).

2. Čirý duch

BŮH JE VŠUDYPŘÍTOMNÝ A VĚČNÝ

Bůh však není hmota. Bůh je duch, je nesložený z částí a nezabírá žádné místo v prostoru: to potřebují pouze tělesa. ...Není v něm takového prvku, který by nebyl zároveň jeho celkem. ...Bůh je v každé části světa ne v tom významu, že každý atom má z něj kousek, ale že svoji životodárnou "energii" vlévá do každé částečky hmoty. Všechno bez vyjímky dostává svoji energii od Boha, který povolává všechno k bytí a v tomto bytí to i udržuje.

Všimněme si zde směru úvah. Že Bůh nemůže být hmotný je důsledkem toho, že Bůh byl před hmotou. Pokud není hmota, co tedy je? Protože máme "dokázáno", že Bůh existuje, musí něčím být. To něco nazveme "duch". Problém je, že o "duchu" nevíme nic. Víme, že není hmotou, ale to neznamená, že má "opačné" vlastnosti než hmota. Teď však nastoupí ničím nepodložená úvaha o tom, že duch nemá části a že nezabírá prostor. Z této úvahy později vyplyne např. učení o Trojici (trojjedinost) - každá část Boha je Bůh sám.

Další úvaha nás uvádí nebezpečně blízko k pojmům jako "životní energie", které jsem už zmínil jinde. Později uvidíme, že "životní energie" v teologii existuje, jejím zdrojem je duše. Nevím k čemu úvahy o energii od Boha slouží. Z ničeho neplynou a nic z nich neplyne. Jsou zcela nefalzifikovatelné. Snad mají nějak zvýšit míru angažovanosti Boha v tomto světě.

Hmotný svět se mění neustále a čas přiřazujeme ke světu hmotnému. Bůh však není hmota, Bůh je beze změny; to znamená, že ve vztahu k němu neznamená čas nic. V čase jsme my, Bůh je ve věčnosti.

Čas můžeme přiřazovat čemu chceme, ale to není důvod proto, abychom tvrdili, že duch se nemění, že nepodléhá času. Čili další nepodložená úvaha. Že Bůh je ve věčnosti je pro křesťany tak samozřejmé, že si neuvědomují, že to není úplně pravda. Ježíš byl dle křesťanství bohočlověk, Bůh tedy existoval aspoň nějakou dobu v čase. (Jak známo jakákoli část Boha je Bůh, tedy i Ježíš je Bůh. Koneckonců Bůh byl tedy dokonce hmotný.)

Jinak ale podotýkám, že představa "věčnosti" mi nepřijde vyloženě nesmyslná a mnoho ateistů nad ní láme hůl pouze proto, že se ji nesnaží pochopit.

DUCH NENÍ HMOTA

Tato podkapitola naráží na problém vědomí, vůle, svobody a informace. K těmto problémům bych rád někdy vrátil, ale zatím se na to necítím. Reagovat budu tedy pouze tam, kde to je nezbytné.

Z Leninovy definice hmoty vyplývá, že hmota je vše, co není naše vědomí.

Dělat z Lenina filosofa (hodného polemiky) mi připadá uhozené, ale v době kdy skripta vznikala, se to dá pochopit. Neznám Leninovu definici hmoty, ani mě nezajímá. Ale byl by omyl položit rovnítko mezi Lenin a materialismus.

Nemateriální - tedy ideální či duchové - jsou i naše ideje, prožitky, představy. I ty, jednoduše řečeno, nemají tvar, rozměry, barvu ani váhu.

A co třeba fyzikální veličiny - délka, váha, rychlost, svítivost. Má délka tvar nebo váhu? Má rychlost šířku nebo délku? Přesto by většina lidí považovala fyziku za vědu veskrze materiální a materialistickou. Je-li tedy "prožitek" jednou z vlastností hmotné věci (člověka), je také hmotný, a to ve stejném smyslu jako je hmotná rychlost. Je to trochu zmatené. Nejlepším řešením se mi tedy zdá za hmotu považovat všechno a vědomí chápat jako vlastnost hmoty, jakkoli je to vlastnost zajímavá a záhadná.

Když myslíme na spravedlnost, myslíme na pojem, ideu, nikoliv na mozkové stopy - ba většina z nás o nich nemá ani potuchy.

To je sice pravda, ale nic to nedokazuje. Počítačový program (často uváděná analogie) je také uložen v paměti počítače ve formě malých elmag polí, je zpracováván procesorem. V tomto pohledu je hmotný. Program sám také nic neví o tom, jak je zpracováván. Přesto když šachovému programu přikážete, aby hrál, tak on vydá jako výsledek tah šachovou figurkou. Můžeme a také to děláme z programu "vyabstrahovat" jeho logiku a slovně ji popsat bez ohledu na konkrétní počítač a teorii elmag pole. Myslím si, že i mozek lze takto popsat, že má svou "logiku". Tato logika pak pracuje s "mozkovými stopami" jako s objekty mozkovými stopami reprezentovanými a ve vztahu k jiným objektům - zejm. slovům (jejichž kód pravděpodobně nějak odráží zvukovou podobu nebo pohyby "mluvidel"). Tuto "logiku" můžeme nazvat duch, ale pak je "duch" jen další abstraktní slovo, které má v mozku svůj kód a vztahy k ostatním slovům. To že máme v hlavě nějaké slovo nijak nezaručuje, že toto slovo má nějaký význam (tj. že existuje něco, co toto slovo označuje).

Možná jsem to jen ještě víc zamotal, ale jak jsem již řekl, nechci tento problém na tomto místě v tuto chvíli řešit, necítím se na to.

Tělo je tedy "řízeno" duchem. Kdyby byla naše mysl jen vedlejším - tedy zbytečným produktem činnosti mozku, tak bychom se s ní podle tvrzení evolučních teologů v přírodě vůbec nesetkali.

Jednoduché námitky: je-li tělo řízeno duchem, co je potom spánek? Jak působí halucinogenní drogy (např. LSD)?

Všimněme si zde slov "evoluční teolog". Přiznávám, že by mě nenapadlo, že takovýto pojem skutečně existuje. Zdá se ale, že evoluční teologové nechápou dost dobře evoluci. Není totiž pravda, že by evoluce důsledně odstraňovala nepotřebnost a nadbytečnost. (Např. jak to, že máme "slepák", proč máme v zubech nervy?) V evoluci jde o úspěšnost při rozmnožování. Jednoduchost a účelnost zde hraje svoji roli, ale je to role vedlejší. Jednoduchost je dobrá asi tak k tomu, že jednoduchá věc nemá tolik míst, kde by se mohla pokazit. Viz evoluce.

VĚDOMÍ A INFORMACE

...forma nějaké věci může vstupovat do našeho vědomí a stát se ideou.

...Podle platónsko-aristotelské teorie poznání. Bohužel, do našeho vědomí ve skutečnosti nevstupují žádné formy (platónské ideje), ale akcidenty ((proměnlivé) vlastnosti vnímatelné smysly).

POZNÁNÍ, LÁSKA A MOC U BOHA

Bůh však, jednoduše proto, že je Bůh, ví všechno a nic nezapomíná.

To že nic nezapomíná, budiž, ale z čeho (dosud řečeného) plyne, že ví všechno? Podobně je to s láskou a všemohoucností.

Boží poznání takovým omezením nepodléhá. Neliší se ničím od Něho samotného. Je jím samým. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby existoval rozdíl mezi Bohem a jeho poznáním, tak On by měl něco, co by chybělo jeho poznání. Nebylo by tedy v tom případě nekonečné a stáli bychom před rozporem, jak vysvětlit, že nekonečný Bůh není vševědoucí.

Podobná úvaha už zazněla v minulé kapitole. Zde ještě jednou upozorním, že nekonečno není totéž, co všechno. Boží poznání tedy může být nekonečné, i když mu něco chybí. Nicméně už samotné tvrzení, že Boží poznání se ničím neliší od Boha je podivné, je to taková předehra k Trojjedinosti.

3. Tři Osoby

TAJEMSTVÍ - NE PROTIŘEČENÍ

...I když však o tom, jaké činnosti mohu provozovat, rozhoduje moje přirozenost, tuto činnost konám já, já - osoba. ...tři božské Osoby poznávají týmž intelektem, milují tou samou vůlí, takže každá z nich existuje společně s ostatními a nemůže existovat bez nich.

Předně rozlišení mezi osobou a přirozeností (v bytosti?) mi přijde poněkud umělé a neurčité. Dále ovšem, pokud božské Osoby poznávají týmž intelektem, není toto snad popření jejich "osobitosti"? V čem se projeví osobitost při poznávání týmž intelektem, při milování tou samou vůlí? Nebo jinak, je-li intelekt a vůle vlastnost přirozenosti, co pak zbývá pro osobu? Můžeme snad chtění nějak oddělit od vůle? (Tedy činnost od nástroje činnosti.) Přesněji řečeno, můžeme chtít, aniž bychom měli vůli? To, co by zde mělo být vysvětlení je pouze odsunutí problému dál.

OTEC A SYN

Avšak dvě nekonečné podstaty nemohou existovat: jedna by byla ohraničená tím, že není druhá a že nemá nad ní moc.

Znovu musím zopakovat svoji mantru: Nekonečno není totéž co všechno, dvě nekonečna mohou klidně existovat vedle sebe.

Budiž Trojice tedy není rozpor, ale je otázka zda má toto učení smysl. Na závěr ještě dodám, že analogickým postupem jako ve skriptech lze zkonstruovat mnoho dalších božských osob (např. Moudrost). Důvod proč křesťané nemají dogma o Čtveřici je pak čistě v tom, že o Moudrosti se v NZ tolik nepíše, je spíše vysmívána. (viz Mt 11,25:  V ten čas řekl Ježíš: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.)

4. Stvoření světa

VŠECHNO Z NIČEHO

Kdyby nás Bůh po stvoření nechal samé o sobě, muselo by nás v existenci udržovat naše stavivo, z něhož jsme byli utvořeni, tedy - nic. Tato pravda se vztahuje na vesmír v celku i na každou jeho část včetně nás. Kdyby Bůh v každé chvíli neudržoval svět v existenci, přestal by jednoduše být.

Tuto víru křesťanům vskutku nezávidím. Naštěstí, jak se zdá, Bůh bytí "neodvolává", takže tahle teorie je zcela zbytečná a neověřitelná. Kromě toho je pochybná úvaha o tom, že naše "stavivo" je nic. Stvořit z ničeho se totiž dá chápat dvěma způsoby: jednak (a tak to asi chápe autor), jsme stvořeni z ničeho podobně jako z mošt se dá vyrobit z ovoce nebo cigareta z tabáku a papíru, jiný způsob (a tak bych to chápal já) znamená, že tu nebylo nic a pak tu bylo něco. Nic není žádná látka, ze které se dá něco stavět, nic totiž vůbec není.

Bůh nemá žádným způsobem možnost být jiným než takovým, jakým je. Je neproměnný, a proto je zcela dokonalý. Dokonalost - perfectio - čili to, co je zcela dokonáno, uděláno - však nepřipouští možnost jakékoliv změny.

Krásná ukázka planého slovíčkaření. Sledujme tok úvahy: Bůh je neměnný => Bůh je dokonán => Bůh je dokonalý. První implikace tvrdí, že neměnná věc je "hotová", dokonaná. Bohužel nevidím nějaký argument, proč by to mělo platit. Druhá implikace je jen slovní hříčka. Každý na vlastní kůži zažil, že hotové věci mají k dokonalosti často dost daleko. (Mají třeba konstrukční nebo systémové chyby.)

Ke zbytku podkapitoly jen dodám, že vzhledem k tomu, že všechny Boží vlastnosti jsou Bůh, tak také všechny jeho činy jsou Bůh. Stvoření světa a tedy svět sám.

VĚDA A VÍRA

Ale co je to vlastně "zákon"? Pokusme se odpovědět prostými slovy: Zákon je určité pravidlo, podle něhož jsou věci a bytosti vedeny k určitému chování a od jiného jsou zdržovány. Tak to formuloval Tomáš Akvinský a každý ví, že takováto pravidla skutečně existují. Mají obrovský význam pro lidský život, neboť zákony jsou jasné a každé poznání, které se o ně opírá, je bezpečné. To platí o přírodních zákonech, zákonech matematických i zákonech společensko-právních.

Tuto ukázku uvádím hlavně pro ty, kteří jsou obeznámeni s filosofií Karla Poppera. Nalézám zde jednoznačné přiznání k principům proti kterým Popper bojoval. Esencialistická definice, autorita Akvinského, "bezpečné" poznání založené na intelektuální intuici , která nám dává "jasné" přírodní zákony (neznáme přírodní zákony, snažíme se jen formulovat kandidáty na přírodní zákony), směšování přírodních zákonů (empirie, navíc se zde nerozlišují přírodní zákony od naší představy o přírodních zákonech), matematických zákonů (formalismus) a zákonů právních (vytváříme si je dle své vůle, můžeme je porušovat).

K problému vědy a víry je třeba poznamenat, že se nerozcházejí ani tak ve svých poznatcích, jako v metodách, jak k poznatkům dospět. V tomto chápání tak ztrácí smysl mluvit o "poznatcích víry" a vůbec se snažit nějak vědu a víru porovnávat, je to stejné jako srovnávat astronomii a astrologii. Víra (zatím asi jen katolická) si uvědomila své místo (v koutku), svou neschopnost cokoli říci o tomto světě a proto už o něm nic neříká. Snaží se pouze postihnout svoje pseudoproblémy jako je "smysl" světa apod. S vírou jsou problémy spíš v oblasti morálně-právní.

STVOŘENÍ NEBO EVOLUCE ?

...řekne-li přírodovědec, že vše se děje "samo", neznamená to popření faktu, že vše se děje "samo, poněvadž tomu tak chce Bůh".

To je sice pravda, ale v důsledku to znamená, že Bůh může chtít pouze to, co už se beztak samo děje. Jinými slovy pro Boha jsou přírodní zákony v podobném vztahu, jako jsou k nám naše právní zákony. Je to rovněž také argument pro tzv. deismus, přesvědčení, že Bůh svět stvořil a dále se o něj nestará, nezasahuje do jeho běhu. Dá se tedy říci, že toto tvrzení je jen snahou teologů "najít Bohu nějakou práci".

UTRPENÍ A ZLO

Rakouský psychiatr Viktor E. Frankl položil jednou v terapeutické skupině otázku. Tázal se, zda opice, které bylo použito k vývinu séra proti dětské obrně a proto jí byly dávány opět a opět bolestivé injekce, bude kdy schopna pochopit smysl svého utrpení. Skupina jednomyslně odpověděla, že nikoliv, protože opice nemůže svým rozumem vstoupit do světa lidí, v němž pouze je toto její utrpení srozumitelné. Pak se zeptal: "A jak je to s člověkem? Jste si jisti, že lidský svět je konečným a vrcholným bodem kosmu? Není myslitelná možnost ještě vyššího stupně, mimolidského života, v němž by otázka posledního smyslu utrpení nalezla odpověď?"

Zajímavý problém, bohužel není v lidských možnostech podat odpověď. To že nemůžeme znát odpověď ale samozřejmě neznamená, že nějaký "vyšší rozum" existuje. Osobně tomu nevěřím. Je tu také velké nebezpečí (v dějinách uskutečněné), že v zájmu "vyšších principů" bude docházet k velice "nízkým" zločinům. Ještě bych ale chtěl dodat, že víra v neexistenci "vyššího rozumu" není aktem pýchy, jak mají tendenci říkat křesťané, ale projevem individualismu, projevem Sokratovské tradice, projevem humanismu. Jedině víra v lidstvo je schopná zabránit válkám a zločinům proti lidskosti.

Sv. Tomáš Akvinský se například domníval, že základní chybou a nedorozuměním je už to, že úsudek o dobrotě nějaké věci bereme podle toho, jak se to jeví nám, jednotlivým lidem. Co je rozhodující, je podle něj dobro vesmíru, vesmíru jako celku.

...a všechny totalitní ideologie s ním souhlasily.

5. Člověk

Kapitola se zabývá výkladem vztahu duše a těla. Duše je prý formou těla. Navíc u člověka je duše duchová, je to nejdokonalejší typ duše na světě. Duše neřídí tělo nějakými příkazy, ale spíš s tělem tvoří jeden celek, takže rozhodnutí v duši má jako svůj protějšek činnost těla. Na druhou stranu také události těla (např. spánek nebo LSD) mají svůj protějšek v událostech duše. (Trochu to připomíná Leibnizovo učení o předzjednané harmonii.)

Domnívám se, že forma (nebo esence, příp. idea) byla původně zamýšlena pouze pro teorii poznání. Forma byla chápána pouze jako abstrakce v naší mysli a zvláštní způsob její existence vystihl Platón svou "říší idejí". Postupně se na toto slovo nabalovaly další významy. Výsledkem toho je duše. Duše není jen pouhá informace, abstrakce v naší mysli, ale je to samostatný objekt, který má své specifické vlastnosti bez ohledu na věc, jejíž je formou - vědomí, vůli. Duše má svou vlastní reálnou existenci, ne pouze existenci ve světě idejí. (Což je matoucí, vzhledem k tomu, že "svět idejí" byl pro Platóna ten skutečný a náš svět jeho pouhým odrazem.) Odtud pak plyne, že duše je schopná se od těla oddělit, což u "obyčejné" formy nedává smysl. Je tedy třeba si dát pozor na to, že není forma jako forma.

DUCH VLÁDNE HMOTĚ

Kdyby se stalo, že by nějakým sběhem událostí - třeba duševní chorobou - [tělo] přestalo reagovat na oživující "energii" své duše, už by to nebylo ani totéž tělo, týž člověk.

Vidíme tedy, že tělo si dokonce může vyměnit duše. Jednu duši začne ignorovat, čímž se de facto vytvoří jiná duše, která tělu vládne. Že už jde o jiného člověka je jen taková výmluva.

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ

Americký psychiatr R. Moody se několik let zabýval zkoumáním zkušeností lidí, kteří se dostáli na samý práh smrti. Jejich prožitky a vyprávění shrnul a zpracoval v knize, které dal příznačný název: Život po životě. Ukázalo se totiž, že činnost vědomí se zřejmě nekončí okamžikem klinické smrti. Velká část lidí, kteří se na čas ocitli na samém okraji života, vypráví, že měla během této doby velice zvláštní a intenzivní pocity "přežívání" vlastní smrti: tyto pocity byly doprovázeny vizemi odpoutávání vlastního "já" od hmotného těla, vytržení z časoprostoru a nazírání na děje a události tohoto světa jakoby zvnějšku, jakoby "duchovníma očima". Kromě těchto smyslových prožitků zažívali tito lidé pocit štěstí a blaženosti, pocit pokoje, míru a životního naplnění.

V jedné americké nemocnici nainstalovali v operačním sále na jeden trám (či co) těsně pod stropem panel, na kterém je napsán text. Ten text zná (údajně) pouze jedna sestřička. Ačkoli už někteří pacienti prošlí stavem klinické smrti tvrdili, že se viděli jakoby shora, text neznali. Experiment doufám pokračuje a nevím o tom, že by byl nějaký pacient "úspěšný".

To, co má části, se může rozložit na svoje stavební jednotky. Ale nesložená bytost takovou možnost nemá. Nelze jí nic odebrat, protože nemá nic kromě své celistvosti. Je možné samozřejmě si představit vyloučení této celistvosti z existence, jak to např. vidíme s dušemi rostlin a živočichů při zániku jejich těl. Ale to znamená anihilaci, jejich úplné zničení. Avšak tak, jako z ničeho může něco učinit pouze Bůh svojí vůlí, tak pouze On může zase svojí vůlí rozhodnout, aby přestala nějaká nesložená věc existovat. A pokud jde o lidskou duši, ze Zjevení víme, že ji Bůh nikdy nezničí. Duchová duše, jež je subsistující čili samostatně existující formou, nemůže tedy přestat existovat. Může podléhat změnám ve vztahu k jiným bytostem, např. získat nové schopnosti a nebo naopak ztratit dosavadní a přenést svoji lásku z jednoho předmětu na druhý, může zvětšit svůj vliv na hmotu. Její vlastní tělo může též přestat reagovat na sílu "energie", která z ní proudí a která je udržuje živým, a následek toho je tělesná smrt. A přesto duch stále zůstává vědomý si sebe sama a nepomíjející.

Čirá metafyzická spekulace, odkud to všechno víme? (tj., že se "duše" rostlin anihilují, ale lidské duše ne.) Poslední věta je ale zjevně nepravdivá, což potrvdí kdokoli, kdo během svého života někdy usnul bezesným spánkem.

6. Duševní schopnosti

MYSTIKA A NÁBOŽENSTVÍ

První cesta - odpovídáním "protože" - je cesta vědy. Ta druhá - odpovědí "aby" - cestou mystiky. Nicméně mystika nestojí "proti" vědě: obojí je v jistém smyslu dovedením racionality do všech jejích důsledků. Mystika není "iracionální", ale spíš "supraracionální", neboť vyslovuje požadavek řádu a smyslu i tam, kde to čistá věda považuje za ukvapené. Mystika není věda a má s vědou společné jen to, že se snaží porozumět světu. Ale i když její výklad se od pohledu vědy liší, neznamená to, že není ani pravdivý.

Supraracionální mystika, to už je trochu silné kafe. Jistěže je mystika iracionální. Její "poznatky" jsou totiž nepřenositelné (neintersubjektivní tedy neobjektivní) a neověřitelné. O otázkách po smyslu už jsem mluvil mnohokrát, zopakuji: je to pseudoproblém.

SVOBODA VŮLE

Bylo by ovšem chybou si myslet - jak se domníval John Locke -, že substance je nějakým nepoznatelným substrátem ukrytým pod všemi případky. Když poznáváme nějakého člověka, poznáváme toto člověka (jako substanci) do té míry, jak se zjevuje ve svých atributech.

Typický aristotelistický omyl. Shodneme se na tom, že substanci nemůžeme poznávat přímo smysly. No a teď už je třeba si jen uvědomit, že o to přece jde. Nejsme nadání nějakou "intelektuální intuicí", která v případcích postřehuje substanci. Můžeme si vytvářet teorie, dávat si věci do souvislostí, ale to nic nemění na tom, že substanci nepoznáváme, vytváříme si o ní pouze více či méně přesné představy.

Na slovo substance je třeba si dát pozor. Nedá se jednoznačně říct, co tohle slovo označuje. Myslím, že pojem substance vznikl v době, kdy nebylo nic známo o fungování světla, zvuku apod. Smysly podle tehdejších představ jakoby pokládaly otázku a poznávaná věc (substance) odpovídala případky, které do naší mysli vstupovaly jako počitky. V tomto chápání pak není těžké zavést "intelektuální smysl" (intuici) jako prostředek pro "zření podstat". Všichni ale dnes víme, že smysly fungují jinak.

V jiném chápání byla substance to, co mají nějaké věci společného a případky to, čím se liší. Substance je tak relativní pojem. Mám substanci člověka, savce či živočicha? Je má páteř substanciální vlastností savce nebo případková vlastnost živočicha? Jindy zas substance splývala s jinými pojmy - s esencí, s látkou (nebo s hmotou).

V dnešní době tak pojem substance používají pouze historici filosofie a teologové. Teologům to umožňuje celkem snadno zamlžit to, co potřebují.

Otázce svobody bych se chtěl věnovat hlouběji a jinde, zatím se na to necítím.

SVOBODA A BOŽÍ PŘEDURČENÍ

nikoliv vůle je svobodná, ale svobodný je člověk užívající vůli. Vnitřní svoboda se vztahuje k osobě: ta "něco" chce, má svou vůli, je svobodná. Je to osoba, lidské "já", které určuje /determinuje/ vůli podle motivů, které byly rozumovou úvahou uznány za vlastní. V přesném slova smyslu "svoboda vůle"neexistuje; jde spíš o svobodu člověka nad vůli, než o svobodu vůle samé.

Hra se slovy, problém se jen posunul.

Problém determinismus vs. svoboda pak autor řeší tak, že jsme svobodní, ale naše svoboda má stejně jako celý svět příčinu v Bohu, takže je zachován zákon kauzality. Navíc svoboda znamená rozhodovat se podle své "přirozenosti", tedy ne bez příčiny.

Což opět neřeší problém.

Ve skutečnosti je zde však jedna těžkost: představa, že zákon příčinnosti má všeobecnou platnost a že nic se neděje, aniž by o mělo svoji určující příčinu, je pro mnohé lidi tak absurdní, že je snadno může svést k názoru, že nemá smysl se ani o nic snažit nebo usilovat.

Správně zformulovaný problém a koneckonců v dalším textu i správně zodpovězený, ačkoli zbytečně teologicky a komplikovaně. Ať už je naše jednání předurčeno nebo ne, my každopádně nevíme, co je nám předurčeno, takže vůbec nemá smysl zatahovat předurčenost do úvah, co máme dělat. Co je předurčeno závisí na tom, co se rozhodneme udělat. Bohužel mnoho lidí trpí pověrou, že svůj osud znají, např. že špatně skončí. Osud samozřejmě nelze změnit, jinak by to nebyl osud. Navíc v jejich představě je osud zlomyslný pán, který si všechno zařídí po svém, viz třeba starořecká pověst o Oidipovi. Takové lidi je třeba politovat.

7. Etika

BOŽÍ ZÁKON A SVOBODA

...nikdo z nás nepochybuje, že existují přírodní zákony, které naši svobodu limitují. Jasným důkazem toho je gravitace, jiným regenerace buněk organismu. Svobodu můžeme získat, pokud tyto zákonitosti poznáme a chováme se podle nich.

Takto pracoval se svobodou Spinoza. Je však celkem zřejmé, že se tady jedná o jiný druh svobody. Spíše než svobodu nám gravitace omezuje naše možnosti. Poznání gravitace nás tíže nezbaví. Nicméně poznáním si svoje možnosti můžeme samozřejmě rozšířit. (Přesněji řečeno, materialista musí připustit, že gravitace má vliv na jeho svobodu, protože myšlení není nic jiného než činnost hmotných nervových buněk, na které gravitace tak či onak působí, ale to je úplně jiný vliv, než má na mysli autor.)

A stejně je to i se zákony etickými. Protože oba druhy zákonů jsou skutečně zákony, můžeme je porušovat. Jak bychom také mohli porušit například zákon o gravitaci?

To je asi nějaká "chyba tisku". Ale nenapadá mě, z čeho mohla vzniknout. Jinak ale směšování přírodních a mravních zákonů je jeden z nebezpečných znaků "uzavřené společnosti". viz Karl Popper.

Odkud pozná člověk mravní zákony, které jsou pro něho tak důležité? Poznává je hlavně dvěma způsoby: svědectvím samé přirozenosti člověka a z učení lidí zplnomocněných hovořit ve jménu Boha.

Až se bojím domýšlet, kam takovýhle přístup vede. Problém je, že otázka po lidské přirozenosti je ještě obtížnější než otázka, "co máme dělat?". Je to typický problém hledání esence, podstaty či definice. Na tom, co je lidská "přirozenost" se lidstvo neshoduje a nejspíš se ani nikdy neshodne, a to vytváří prostor k demagogii různého druhu. Podobně je to s lidmi "zplnomocněnými hovořit ve jménu Boha". Jak poznat zplnomocněnost od Boha? (Jak má chudák ateista žít morálně?)

Podíváme-li se do dějin, uvidíme zajímavý jev. Právní a morální zákony byly vydávány za zákony boží, byly zbožšťovány (stejně tak jejich dárce - vladař). Bůh a bohové však nebyli zdroji zákonů, pouze jim dávali autoritu. Zdroj zákonů se nedá jednoznačně identifikovat. Je to život sám, metoda pokus omyl. Za tu dlouhou dobu, co je lidstvo na Zemi už lidstvo na tomto poli stihlo udělat značný pokrok, demokracie (a racionalismus a individualismus) k tomu nemálo přispěla.

PÁD ČLOVĚKA

Je "tvůrcem" hodnot člověk, anebo hodnoty jsou dány Bohem a člověk je jen lépe nebo hůře poznává? Biblická verze vyjadřuje myšlenku, že "poznání" dobra a zla, tedy tvoření hodnot člověkem, ho přivádí k oddělení od Boha a ke smrti. Čtení této knihy musí jít souběžně se čtením Písma svatého: Adam, což hebrejsky znamená "člověk", se postavil proti mravním zákonům daným mu Bohem. Ale ty - protože jde o skutečné zákony - nelze porušovat. Adam chtěl být jako Bůh a to v důsledku znamenalo, že ze sebe udělal centrum světa. Podle svého rozumu chtěl rozhodovat, co je dobro a co zlo, chtěl se vidět jako Pán světa, být měřítkem dobra a zla. Své "já" povznesl nad Boha, ale to je největší pošetilost - neboť člověk jednoduše Bohem není.

Opět tu vidíme typické totalitní (antihumanistické a antiindividualistické) tendence. Člověku (a potažmo lidstvu) se zde zakazuje tvořit hodnoty, "neporušitelnost" Božích nařízení se zaměňuje za neporušitelnost přírodních zákonů, individualismus se srovnává s pýchou. Opět dochází na slova Karla Poppera, že ráj je uzavřená společnost, a pro toho, kdo ochutnal ze stromu poznání je ráj ztracen. (To viděl i Platón, který proti demokracii tolik vystupoval.) Bez možnosti tvořit hodnoty by ale člověk těžko byl člověkem. V tom totiž spočívá jeho svoboda i jeho odpovědnost. Biblický mýtus je tak (slovy nejmenovaného českého politika) nekonečně falešný. Kromě toho, povšimněme si důležité věci, které si teologové důsledně nevšímají. Následná Adamova (a lidská) bída (smrt) nepramení ze samotného poznání, je to prostě zlomyslný trest Boží, odkud také vyplývá, že nebýt Boží zlomyslnosti, tak had mluvil pravdu, viz Gen 3,22-24: I řekl Hospodin Bůh: "Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky."  Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil.

Spíše než odsuzovat Adama za to, že neposlechl Boží příkaz, je třeba ptát se Boha, proč tak nesmyslný příkaz dával. Katastrofou ovšem je, že z tohoto bodu se odvíjí celé křesťanství - totiž učení o prvotním/dědičném hříchu a vykoupení. Dále už jen těžko bude možné nějak sledovat a korigovat učení teologie. Octlo se totiž na zcela jiné koleji.

8. Ježíš Kristus

HISTORICKÝ KRISTUS

Začátek kapitoly se opírá pouze o jistou interpretaci evangelií ne o historičnost. Hlavní spor není zda Ježíš existoval nebo ne, ale co je v evangeliích pravdivé a co ne.

O tom, že Ježíšovy zázraky včetně zmrtvýchvstávaní jsou z přírodovědeckého hlediska nevysvětlitelné, snad nikdo nikdy nepochyboval.

Srovnejme to třeba s tvrzeními Zenona Ziolkowskeho a jeho teorií Božího působení ne proti ale v přírodních zákonech.

BŮH A ČLOVĚK

Na základě pozorování nás samých jsme náchylní usuzovat, že každá osoba má jednu přirozenost a každá rozumová bytost je jednou osobou. Ale už jsme se přesvědčili, že takové úsudky interpolované na Boha jsou mylné. V Bohu je jedna božská přirozenost, kterou mají v plnosti všechny tři rozdílné osoby. Avšak Kristus je současně Bohem i člověkem, ale je pouze jedinou osobou. Druhou osobou nejsv. Trojice, Synem Božím.

Není toho už trochu moc?! Tři osoby v jedné přirozenosti, z nichž jedna má ještě jednu přirozenost. Pokud bych bral slovo přirozenost tak jak se běžně chápe (jako odpověď na otázku, jaká je tato osoba), pak nemá moc smysl mluvit o dvou přirozenostech téže osoby. Dvě přirozenosti totiž tvoří jednu sloučenou přirozenost. Ne tedy Bůh-a-člověk, ale bohočlověk. (Teologie ale termínu bohočlověk používá pro Bůh-a-člověk.)

...Obě přirozenosti se nalézají v jediné přirozenosti se vším, co k jejich přirozenosti patří. Kulička je železem i magnetem současně.

Předcházela kulhavá analogie se zmagnetováním železné kuličky - železo a magnet prý tvoří dvě přirozenosti téhož předmětu. První větě úryvku vůbec nerozumím, pročež ji také uvádím. To že je kulička železem i magnetem se ale dá také říci tak, že železo lze zmagnetovat, tj. stát se magnetem je v přirozenosti železa.

Jeho lidská přirozenost byla v plnosti lidskou, ale ten, co v ní hovořil "já", nebyl člověkem, ale bohem.

To popírá vše předchozí. "Já" přece říká osoba ne přirozenost a osoba není ani božská ani lidská, až podle toho jakou má přirozenost.

VYKOUPENÍ

Člověk se obrátil k sobě, ze sebe udělal "boha",či spíše modlu a sklon k sobectví a egoismu se stal neodlučitelnou součástí jeho přirozenosti.

Ani v Genesi se nepíše nic o tom, že by člověk ze sebe dělal "modlu", že by se stal nějak egoističtější než byl. Mimochodem lze stanovit datum, kdy došlo k "prvotnímu hříchu"? (Úryvek to potvrzuje: "sklon ... se stal") Zdá se mi totiž, že ačkoli je Genesis chápána jako mýtus, tak prvotní hřích je chápán jako skutečná událost, což mi nejde dohromady.

Kristovo člověčenství se obrátilo zcela k Bohu. Dal se mu úplně, nezachovávaje si nic. Člověk, který hříchem Adama zneužil svoji svobodu a rozhodl se vymanit z Božího řádu, se opět tomuto řádu vrátil. Egoismus byl nahrazen altruismem, sobectví láskou. Za neposlušnost Adama zadostiučinila absolutní poslušnost, za vzpouru a svévoli onoho hříchu zadostiučinilo bezvýhradné odevzdání se vůli Boha.

Opět vzniká zajímavé srovnání se Zenonem Ziolkowskim a jeho teorií vykoupení (svou smrtí Ježíš neplatil cenu, ale dokazoval svou lásku, kterou nás chtěl osvobodit od hříchu). Kromě toho je tu představena v plnosti teorie zástupného hříchu a zástupné oběti - srov. kolektivní vina.

9. Církev

Spory o papežství mě celkem nezajímají, taktéž mě nezajímají biblické spekulace. Proto zmíním jen jednu věc.

SVÁTOSTI

...je udivující, že se najdou vědci, kteří s triumfem prohlašují, že proměněný chléb zkoumaný pomocí všech dostupných laboratorních pomůcek a metod, se ničím neliší od obyčejného chleba. Vždyť to bychom mohli říci i my, a to bez jakéhokoliv výzkumu. ...Přístroje, kterých používáme, přicházejí totiž do styku s případy a učení a přeměně chleba a vína v Tělo a Krev Kristovou hovoří, že jejich vlastnosti nepodléhají změnám. Co se mění, jsou nikoliv případky, ale substance - tedy věc sama. To ne jeho tělo je bílé, okrouhlé a křehké. Ale přesto pod těmito případky chleba a vína je pravé Tělo a Krev Kristova.

Srovnejme to z úryvkem ze 6. kapitoly, podkapitoly Svoboda vůle. Píše se tam: Poznáváme její případky, ale ty nám vypovídají o věci (substanci) samé do té míry, jak se v těchto případcích projevuje. Jsme tedy oprávněni říci, že postřehujeme samotnou substanci. Nedá se možná říci natvrdo, že je to spor, ale rozhodně je to jakási schizofrenie chápání substance.

Takto triumfující vědce sice neznám, ale celkem bych věřil tomu, že se vyskytli. Na jejich obranu lze říci, že přinejmenším zamezili možnostem všelijak spekulovat. Kromě toho nikdo neví, co slovo substance vlastně označuje. Mnoho lidí pak dojde k tomu, že substance není nic jiného než hmota.

Může nám to připadat nepochopitelné, neboť se zdá, že jediné jak se může manifestovat substance, jsou její případky. Ale tak jednoduché to není: Je třeba nepochopitelné, že během několika minut univerzitní promoce se změní týž člověk zcela reálně ze "studenta" na "učitele", aniž na něm můžeme pozorovat jedinou změnu? A co třeba uvážíme-li, že každý atom uhlíku, každý elektron našeho těla byl vázán v milionech sloučenin? Vždyť je to stále táž elementární částice, která byla kdysi hvězdou, pak třeba rostlinou, zvířetem a nyní je naším tělem. Táž částice, jejíž vlastnosti jsou určeny jednou a téže vlnovou rovnicí. A přesto byla kdysi hvězdou a nyní jsme v ní my - nejen svým tělem, ale i duší.

Je snad změna ze "studenta" na "učitele" změnou substance člověka? Jistěže ne! Substance (věc sama - dle autora) není daná jménem, které věci dáme. Jména dáváme věcem jako shrnutí jejich pozorování (splnění všech zkoušek a provedení obřadu promoce je pozorovatelné a pozorované). Stejně tak není změnou substance přemístění v prostoru. Sama částice nebyla hvězdou, byla součástí hvězdy. Ale to jsou všechno pseudoproblémy. Co nauka o transsubstanciaci patrně chce říci je, že "proměněná" oplatka je v nějakém smyslu Ježíšovo tělo, ačkoli my to nejsme schopni poznat. Pokud ovšem tvrdí, že "proměněná" oplatka je Ježíšovo tělo, pak jde o zřejmý nesmysl. Lidské (ani božské) tělo totiž nevypadá jako oplatka. (Leda že by Ježíšovo tělo prošlo velice degradující změnou.) Transsubstanciace je jen hra se slovy. Jiná věc by byla, pokud by "proměňování" znamenalo, že oplatka dostane jakési duchovní (tj. nemateriální) "razítko".

10. Bible

PRVOTNÍ TRADICE

Katolická Církev vychází z této, na první pohled ne zcela jasné, teze: nikoliv Bible utvářela věrouku, ale "věrouka" "vytvářela" Bibli.

K tomu bych jenom dodal, že "věrouka" vytvářela i interpretaci Bible. Snažila se v Bibli nalézt to, co potřebovala.

Nikoho by jistě nenapadlo nazývat Ezopovy bajky "lživými báchorkami" jenom z toho důvodu, že v nich vystupují zvířata, která mluví a jednají jako lidé. Naopak, mám za to, že by mnozí v této souvislosti mluvili analogicky o jejich "hluboké pravdivosti"

Problém s Biblí není forma, ale obsah. Bible narozdíl od Ezopa nemluví na mnoha místech jasně. Ezop narozdíl od Bible nevelebí násilí ani kdyby se ho dopouštěl sebevyvolenější národ.

A co se týče evangelijních líčení událostí kolem Ježíšova zatčení, mučení a smrti, tak byla až neuvěřitelně přesně podepřena závěry zkoumání otisků Ježíšova těla na jeho hrobním (tzv. Turinském) plátně

...o jehož pravosti se dosud vedou spory. Uhlíková metoda jej např. datovala do středověku.

Karl Raimund Popper - Otevřená společnost a její nepřátelé

Chtěl bych na tomto místě stručně shrnout, čím mě tato kniha oslovila, co jsem se z ní naučil a čím snad v budoucnu ovlivní tyto stránky. Nechci tedy recenzovat, ale spíš se podělit o dojmy. Kniha není krátká a všechny závažnější myšlenky by se sem asi ani nevešly. Ačkoli hlavní téma knihy je sociální filosofie, rozbor a drtivá kritika Platóna, Aristotela, Hegela a Marxe na tomto místě se zaměřím na něco jiného.

Otevřená a uzavřená společnost

Uzavřená společnost je společnost žijící pod vlivem různých tabu, pod vládou tradice, společnost která ne vždy plně rozlišuje zákony přírodní a zákony právní. Společnost často vedená násilím, se sklony k cenzuře, potlačování individuality, nedůvěry k člověku, autoritářství a dogmatismu. Otevřená společnost je opakem. Kdybych vám dal na výběr, ve které společnosti byste chtěli žít, tak asi bez váhání zvolíte druhou možnost. Jenže ani ta první není ani dnes zcela mrtvá. Lidé mají tendenci se své politické svobody vzdávat nebo si ji přinejmenším nevážit. V starověkých civilizacích to bylo ještě horší. Tamní učenci pozorovali vývoj kolem sebe, který směřoval k otevřenosti a z různých důvodů (báli se zejména ohrožení svého výsadního postavení - monopolu na pravdu) se stavěli proti, vývoj se jim zdál být rozkladem a ráj spatřovali v dávné minulosti, kdy se člověk živil jako sběrač-lovec. (To se konečně odráží i v Bibli.)

Celé dějiny filosofie se pak dají posuzovat mírou "otevřenosti". Na jednu stranu tak můžeme položit Platóna (Ústava, Zákony) s jeho antidemokratickými názory, v jeho ideálním státě mají monopol na pravdu (i lež!) vládnoucí vrstva filosofů, existuje tu jakási inkvizice, stát řídí celý chod společnosti a život jedince od narození do smrti. Z novodobých filosofů pak zejména Hegela, státního pruského ideologa (slovo filosof zde není na místě), Marxe, který přes zajímavé analýzy tehdejšího kapitalismu skončil u zcela nevědeckého věštění budoucnosti - k revoluci dojít musí a hotovo, nové metafyziky a do jisté míry i existencialisty. Na druhou stranu pak můžeme položit sofisty, Sokrata, Démokrita, z nové doby zejména Kanta, snad i Schopenhauera a nakonec samozřejmě Poppera.

Racionalita

Rozum není podle Poppera ani tak schopnost dávat si věci dohromady nebo schopnost učit se. Rozum je pro něj především schopnost lidí (i z odlišných kultur) se domluvit, porozumět si. Bojuje proti "absolutnímu" racionalismu, tj. přesvědčení, že co není z rozumu je špatné. Toto učení totiž aplikováno samo na sebe sebe samo vyvrací, či spíše je předkládáno ostatním ve stylu "ber a nebo nech být" (což je častá a oblíbená Popperova metoda kritiky - použil ji třeba na relativismus, ale i na Wittgensteina - souvisí s tzv. paradoxem lháře, ale to tady nebudu rozpitvávat, ačkoli je to zajímavé). Abychom totiž mohli uznat "absolutní" racionalismus, musíme nejdřív být absulutními racionalisty, iracionalista nemá důvod něco takového přijmout. Řešením samozřejmě není zavrhnutí racionality, ale pouze uvědomění, že je třeba racionalismus začínat na bázi iracionálního rozhodnutí, tj. zavést jakýsi "axiom racionality".

Vědecké poznání

Základem je kritika Aristotelského pojetí poznání. Aristoteles soudil, že k pravdivému poznání docházíme dvěma cestami: cestou důkazu a cestou definice. Cesta definice je nezbytná, protože všechno se nedá dokázat, museli bysme dokazovat do "nekonečna". Jenže tady je ta potíž. Podle Aristotela má každá věc svoji esenci (srov. Platónskou ideji), něco co ji dělá právě tou věcí. Tyto esence pak poznáváme "intelektuální intuicí" (srov. Platónovo podobenství o jeskyni). Definice pak není nic jiného, než popis této esence=slovo, které chceme definovat. Podle Aristotela tedy máme jakousi intuitivní představu, co věci jsou a tuto představu v definici pouze zpřesňujeme. V tomto bodě se však vytrácí racionalita, intuice je totiž iracionální. Intuice různých lidí se může lišit a není tu prostředek k zjištění, kdo má pravdu. Kromě toho i pokus všechno definovat vede k nekonečnému definování. Navíc snaha všechno definovat a pak vycházet z informací obsažených v definici vede k myšlenkově pustému verbalismu (slovíčkaření). Přesně řečeno postupovat systémem definice, věta, důkaz lze jen v matematice (a příp. formální logice). Jakákoli jiná věda musí postupovat jinak.

Úkolem vědy totiž není hledat neměnné pravdy, jak se domníval Aristoteles. Věda má formulovat hypotézy, dávat předpovědi a ty pak ověřovat zkušeností - tj. objektivně, ověřit si je může kdokoli kdykoli (racionalita=intersubjektivita). Sebelepší vědecká teorie však zůstává hypotézou a nesmí si dělat nároky na absolutní pravdivost. Mění se tak smysl důkazu i definice. U hypotézy z hlediska vědy vlastně nezáleží na tom, jak jsme k ní dospěli (ačkoli je zřejmé, že některé cesty jsou podstatně nadějnější než jiné (např. teoretická fyzika založená na matematice je nadějnější, než kdybych se pokoušel prostě jen tak něco vymyslet)), záleží ale na tom, zda dává nějaké předpovědi a zda dává možnost tyto předpovědi vyvrátit (falsifikovat). Důkazem hypotézy pak nerozumíme důkaz její absolutní pravdivosti, ale spíše fakt, že uspěla v testu zkušenosti. Definice ve vědě mají "opačný směr" než u Aristotela. Aristoteles měl slovo (definiendum) a k němu hledal definiens. Věda naproti tomu používá definice jen jako zkratky, takže postupuje zprava doleva (od definiens k definiendu). Vědecká definice nenese žádnou informaci a teoreticky je možné veškeré definice z vědy vypustit, jediný efekt by byl v prodloužení textu.

Takovýto přístup předpokládá existenci "primitivních" tj. nedefinovaných pojmů, ze kterých ůžeme definicemi budovat další. Popper v tom ale nevidí problém. Spíše než snaha o zpřesnění jazyka definicemi (což požadoval třeba právě Wittgenstein (btw i Konfucius)) je přínosnější snaha jazyk správně používat, tj. nevycházet ze slov, ale uvědomovat si, že slova mají určitou neurčitost a rozplizlost. Např. slovo "duna". Pokus u definici duny by uvázl na definici písku, na tom jak velká duna je ještě duna apod. Přitom geolog slovu duna bez problémů rozumí. V případě potřeby jej může blíže určit (např. duna od 30cm do 2m).

Přístup k náboženství a křesťanství

Není mi známo nic bližšího o Popperově vztahu k náboženstvím, z toho, co jsem přečetl, jsem si ale obrázek udělal. Popper není bojovníkem proti nábožentsvím, ale proti špatnému způsobu myšlení, proti matení a lži. Na křesťanství např. vysoce hodnotí, že se ve svém začátku postavilo proti nesmyslným tabu židovské společnosti, důraz na individuální svědomí, což se projevilo neochotou křesťanů klanět se římským císařům i přes smrtelné tresty. Na druhou stranu od doby Konstantina se z církve stala autoritativní instituce, která vedla až k hrůzám náboženských válek a inkvizice. Celkově je ale Popper ke křesťanství podle mě až příliš shovívavý. Církev (zejm. katolická) je přece typicky uzavřená, založená na autoritě papeže a duchovních, svatých knih, církevních otců, rozum (ne v Popperovském smyslu) sice podle církve je schopen poznat Boha, ale nikdo jasně neříká jak. Teologie je plná tomismu a aristotelismu. Kromě toho se prostě člověk nemůžeme tvářit (jako se nám to teologové snaží namluvit), že tu jsou nějaké dva oddělené světy (svět víry a svět rozumu). I kdyby nějaký "svět víry" existoval, tak by měl přesah se světem rozumu a tam by došlo ke konfliktu.

C. S. Lewis - Bůh na lavici obžalovaných

Autor ve svých úvahách používá originální (tj. původní) myšlenky. Nemůžu říct, že bych se s jeho pojetím setkal někde jinde, ale také pochopitelně není křesťany odmítáno. Pokusím se shrnout a zkritizovat několik klíčových bodů.

Mýtus

Pro Lewise klíčový pojem. Sám se mýty zabýval a dá se říci, že je i tvořil. Mýtus podle něj vylňuje určitou mezeru mezi konkrétním osobním zážitkem a objektivní, neosobní abstrakcí. Lze z něho čerpat poučení, které má na rozdíl od osobní zkušenosti obecnou platnost a na rozdíl od abstrakce se do něj dá vžít. Mýtus nemá typicky jednoznačný výklad, stejně jako jej nemá skutečnost. Obsahuje spíš situace, příběhy než konkrétní jednoznačná tvrzení. Není to nějak zašifrovaná abstrakce, je to zvláštní styl výpovědi.

Bibli je třeba podle Lewise chápat jako mýtus. Na rozdíl od jiných mýtů ovšem (aspoň v některých částech) jde o mýtus, který je skutečný. Tedy historičnosti evangelií lze věřit. Ale události, které popisují je třeba vykládat - mytologicky. Hlásí se tedy k tomu, že spousta motivů známých z křesťanství se objevuje v jiných náboženstvích či mytologiích. Zatímco jinde ale jde jen o příběhy, v křesťanství jde o skutečnost.

Problémů je v takovém uvažování nekolik. Není příliš jasné, čím je mýtus tak vyjímečně dobrý. Ačkoli otevřenost mýtu k interpretacím může být mnohdy výhoda, jindy je to spíš zdroj problémů. Nebylo by tedy lepší, kdyby Ježíš místo mýtu přišel s abstrakcí?

Není vůbec jasné, jak vykládat ten křesťanský mýtus. Co je tak skvělého na umírajícím a ožívajícím Bohu? Lewis sice mýtus vychvaluje, ale nepokouší se ho vykládat. Rovněř vyvozování dalekosáhlých závěrů z (nejen) biblického tvrzení, že "zrno musí v půdě nejdřív umřít, aby mohlo dát vzniknout novému životu", je postavené na vodě - pokud by zrno umřelo, tak z něj žádný život nevznikne, bude prostě po něm.

Dále Lewis píše, že zázraky je třeba chápat mytologicky. Tím vlastně vysvětluje, že Ježíš vyléčil jen poměrně malé množství lidí. Zázraky dělal jako znamení, chtěl naplnit mýtus. Nešlo ani tak o to, kterého konkrétního člověka uzdravil. Zázraky mají prostě upozornit na Ježíšovo výsadní postavení. To také snad odráží námitku, že proč se Bůh tvořil s přírodními zákony, když je pak sám potřebuje porušovat.

Na to se dá namítnout, že je to od Boha podivná strategie. Proč se zázraky tak šetřil? Proč místo toho, aby dělal zázraky kvůli zamotané mytologii, nedělal zázraky kvůli tomu, že chtěl pomoci lidem? Nebo aby skeptikům dokázal svoji existenci?

Zázraky

Velkou snahu vkládá Lewis do obhájení tvrzení, že věda nevyvrací zázraky. Přijde mi to trochu jako dobývání se do otevřených dveří a naprosto mohu souhlasit. Věda hledá přírodní zákony. Zázrak je porušením přírodních zákonů. Z vědy nijak nevyplývá, že přírodní zákony jsou neporušitelné.

Je tu ovšem několik poznámek. Zejména, že narozdíl od Lewise si nemyslím, že by se zázraky skutečně kdy děly. Právě věda často odhalila, že domnělé zázraky jsou buď podvodem nebo omylem.

Součástí snahy o obhajobu zázraků je to, že šlo o události jedinečné. Takže ani nejsou vědecky zkoumatelné. Navíc prý pravděpodobnost existence světa je stejná jako pravděpodobnost Božího vtělení, protože je obojí jedinečné. A nové věci jsou vždy nepravděpodobné.

Těžko se tady dá používat pravděpodobnost. Nevíme s jakým máme počítat pravděpodobnostním rozdělením. Čili buď můžeme říct, že pravděpodobnost v obou případech neexistuje nebo je neznámá. Nebo se můžeme odvolat na "subjektivní" pravděpodobnost a tvrdit, že vzhledem k tomu, že svět existuje, tak je pravděpodobnost jeho existence rovna 1, zatímco u existence vtělení si tak jisti být nemůžeme.

Zázraky Lewis rozvádí dál. Kritizuje tvrzení ateistů, že zázraky v Bibli jsou výsledkem neznalosti autorů - že autoři nerozuměli, jak se událost stala (nedokázali ji vysvětlit přirozeně tj. vědecky), a proto ji automaticky považovali za zázrak. Podle Lewise je tomu naopak: pokud chceme o něčem tvrdit, že je to zázrak, musíme mít nejdřív dostatečné znalosti přírodních zákonů, abysme věděli, že došlo k jejich porušení. Nevzdělaný pověrčivý člověk by totiž zázrak považoval za dílo přírody - jejíž součástí je řekněme magie.

I s touto argumentací se dá souhlasit, nicméně tato argumentace taky nic zajímavého nedokazuje. Cílem bylo dokázat, že biblické zázraky se opravdu staly, tedy že nejde o mylnou interpretaci skutečnosti autory Bible. Jenže k tomu už tahle argumentace nestačí. Musíme totiž nejdřív věřit v to, že Biblické zázraky vůbec nějaký reálný základ mají. Že nejde například o jakousi dekoraci, která má dokreslit příběh. Druhý problém je v tom, že rozbor nebyl proveden dostatečně detailně. Nejde jen o "dostatečné" znalosti přírodních zákonů. Jde i o to, jaké ty znalosti byly:nedostatečná znalost totiž nemusí spočívat v tom, že spoustu věcí považujeme za možné (např. pokud považujeme jistý druh rostliny za slzy nějakého božstva, pak by nám nepřišlo jako zázračné, kdyby ta rostlina vyrostla v zimě), může tomu být i naopak: že nedostatečné znalosti znamenají, že víc věcí považujeme za nemožné (pokud nevíme nic o fungování mozku, můžeme považovat za zázračné, když někdo po úrazu hlavy ztratí paměť). V tomto druhém případě, který jak se zdá Lewise nenapadl, ovšem nastává právě to, co ateisté kritizují, že nezázračná událost je považována za zázrak.

Zpět na obsah