Klasifikace víry

Na úvod malá klasifikace. Jejím smyslem ovšem není žádné škatulkování, ale spíš naznačení některých problémů. Podtypy tedy nemusí dohromady tvořit nadtyp a podtypy navzájem se mohou překrývat. Pokud máte nějaký tip, co přidat, ubrat či sloučit, neváhejte a dejte mi vědět.

Odhodlání tady znamená stav mysli, emoce. Pevné rozhodnutí, třeba i bez ohledu na okolnosti. Síla vůle, sebevědomí, nabuzenost, nadšení, takové to americké "ty to dokážeš". Pozitivní přístup k věci. Člověk nějakou správnou míru odhodlání potřebuje, ale jak přemíra, tak nedostatek vedou k problémům.

Přesvědčení je pak ta obyčejná víra v něco - že zítra vyjde slunce, že pan učitel mluví pravdu apod. Taková víra vzniká poznáváním. Sem patří věda. Jenže lidé takovou víru získávají nejen skrze (vědecké) argumenty a důkazy, ale i docela obyčejně - vidím červený stůl, tak věřím, že je červený. Jiná možnost je třeba psychická porucha - nemocný věří, že je Napoleon. Taková víra je sice mylná, ale to neznamená, že nemůže být založena na argumentech, jakkoli to jsou argumenty pro ostatní nepřijatelné. Podstatné je však to, že nemocný bere svá zdůvodnění vážně - jako domnělý důvod, proč si o sobě myslet, že je Napoleon.

Jsou věci které známe, pak ty, které neznáme, také ty, které poznat ani nelze a nakonec ty, pro které slovo poznání ztrácí smysl - třeba morálka. Ty druhé můžeme poznávat, o těch třetích aspoň spekulovat. Co však s těmi čtvrtými? V ně lze pouze věřit. To je právě ona víra bez důkazů. Morálku se můžeme snažit "objektivizovat" (dokázat) odkazy na "lidskou přirozenost" (jenže co to je?) nebo na evoluci (přežily jen dobře organizované tlupy) potažmo na Boha (jenže jak ji dokáže objektivizovat Bůh?), ale myslím, že kromě dlouhých debat to nevede nikam jinam. Starou paní v tramvaji pustím sednout bez ohledu na lidskou přirozenost, evoluci či Boha prostě proto, že věřím, že je to dobře.

Jaký typ víry hnal Kryštofa Kolumba na jeho cestu k americkým břehům? Ačkoli jeho geografické znalosti se mohou zdát z dnešního pohledu skoro směšné, faktem zůstává, že pro novověkou Evropu objevil Ameriku on. Jeho víra mu dopomohla k větší slávě, než mnoha vědátorům své doby. Taková víra se samozřejmě může i mýlit, a to dost bolestně, ale přesto platí, že kdo ničemu nevěří, jen těžko něčeho dosáhne. Jistě musel být odhodlán, měl snad i nějaké argumenty, i když možná jen intuitivní tušení, silné důkazy asi neměl.

Kam zařadit náboženskou (ne)víru a (ne)víru v Boha? Dost záleží na každém (ne)věřícím.

Ti, kdo v Boha jen doufají, zapomínají, že existence Boží je nezávislá na jejich přání. Ti, kdo si od víry něco slibují, se nacházejí na pokraji morálnosti a pověrčivosti. Ti, kdo se snaží Boha dokazovat, končí neúspěchem. Hledači zážitků a tajemna končí mimo realitu. Že (zda) je víra Božím darem nemá smysl uvažovat, protože dobrý Bůh by stejně obdaroval všechny. Co hledají hledači Boha? (Co očekávají, že naleznou?).

Brát víru především jako vztah s Bohem je asi nejrozšířenější a nejpoctivější. Nejpoctivější v tom smyslu, že si věřící z toho vztahu neslibuje nějaké "výhody" - tedy ani dnešní církve nelze chápat jako mocenské instituce, spíš jako společenství lidí, kteří mají něco společného. Problém je, že se o tomto vztahu nedá diskutovat - můžete věřícímu buď věřit nebo nevěřit, ale dovnitř nevidíte. Taková víra nemá sílu přesvědčit skeptika, protože Bůh se skeptiky zásadně nekomunikuje. Nebezpečí vzniká tam, kde si věřící svou vírou začne být příliš jistý. I vztahy však mají své předpoklady - musím napřed vědět, že ten druhý existuje, musím být schopen poznat, že se mnou mluví on a nikdo jiný apod. To ovšem tomuto přístupu mnohdy zchází.

O víře v Boha lze diskutovat na několika úrovních:

Podívejme se teď na klasický problém, zda existuje Bůh. Někteří by jej zařadily do vrstvy axiomů: bez Boha prý není pravda, případně bez Boha nemá nic smysl - tedy ani debata o jeho existenci. Za takové situace se debatuje těžko. Jiní se snaží Boží existenci dokazovat. Tam se debatuje dobře, pokud ovšem proti vám nestojí člověk, který neuznává nebo není schopen racionálně myslet, případně demagog, který neposuzuje hypotézy podle jejich věrohodnosti, ale podle toho, jak se mu hodí. Zařazování otázky po existenci Boží do třetí kategorie příliš nerozumím. Přijde mi, že tímto se Bůh odsouvá kamsi do oblasti čisté teorie, která se světem souvisí jen volně.

Věření a vědění

Na náboženství se můžeme také dívat jako na určitý pohled na svět neboli metodu zkoumání světa. Dokonce se lze setkat s názory, že poskytuje "plnější" obraz světa čili že vysvětluje i to, co je vědě nedostupné.

Co je pro náboženství specifické a jak se liší od jiných poznávacích metod? Náboženství má svoji složitou apriorní představu o tomto světě. Předpokládá existenci sil, které překračují běžné pozorovatelné zákonitosti (Bůh, duše, zmrtvýchvstání,...), předpokládá platnost tvrzení svých zakladatelů zahrnutých zpravidla v nějaké "svaté knize", zárukou platnosti nějakého tvrzení je především autorova autorita, spíše než na rozumu staví na emocích, spoléhá spíše na subjektivní pocity, než na objektivně ověřitelné zdroje, pracuje s objekty považovanými za jedinečné fenomény a proto obtížně zkoumatelné (Bůh, zázraky). Dalšími typickými náboženskými představami je zejména posmrtný život, přesvědčení, že všechno (tedy i lidský život) má nějaký smysl (často předem určený). Pozorovanou skutečnost se pak nesnaží analyzovat, pouze se snaží ukázat, že náboženská apriorní představa se ve skutečnosti uplatňuje.

Vezměme např. křesťanství. Za zakladatele lze považovat židovskou tradici, osobu Ježíše, jeho učedníky, sv. Pavla a několik dalších. Svatou knihou křesťanství je Bible. Křesťanství předpokládá existenci všemohoucí, dobré, smysly nepoznatelné a já nevím jaké ještě bytosti zvané Bůh. U člověka dále předpokládá existenci blíže nespecifikované, nesmrtelné duše, která mu zajišťuje život věčný. Zárukou platnosti tvrzení je Bible, ovšem jen do jisté míry. Někdo totiž napřed musí rozhodnout, co Bible vlastně říká. (Např, co se myslí obrazně a co doslova.) Pokud tedy křesťan chce mít ve své víře jasno, musí se spolehnout na nějakou autoritu, např. papeže, "učitelský úřad církve", známého teologa, sympatického faráře. Jinak by měl každý křesťan své soukromé učení a to by nešlo dohromady. Dále tyto autority mají monopol na správné vykládání tzv. Boží vůle. O tom, zda něco je Boží vůle nebo ne, se totiž nedá nějakým rozumným, objektivním postupem přesvědčit. Např. onehdá jsem v novinách zaznamenal drobnou názorovou přestřelku mezi českým a rakouským knězem o tom, zda je či není podle Boží vůle stavět atomové elektrárny. Jak se pak zmiňované apriorní představy projevují? Aby měla existence Boha vůbec nějaký smysl, musí Bůh něco dělat. Takže objeví-li se teorie "vzniku" vesmíru velkým třeskem, hurá Bůh stvořil velký třesk. Typickým případ je rovněž postoj mnoha křesťanů k evoluční teorii vzniku života. Člověk je podle křesťanství naprosto jedinečný tvor, jako jediný má např. "duši". Nemohl se tedy vyvinout z opice, to by opice musely mít duši též. Navíc v Bibli se popisuje stvoření člověka Bohem z hlíny. Co s tím? Někteří křesťané kvůli tomu odmítají evoluční teorii jako takovou. Jiní jako např. katolíci se snaží najít kompromis. Evoluce jako jev je prý nepochybná, ovšem její příčina je kromě principů selekce a mutace především v Bohu. Bůh pak v jistém momentu průběhu evoluce člověka stvořil člověku duši. No a biblický příběh je tedy mínen jen obrazně.

Zcela odlišný poznávací postup je postup nazývaný vědecký. Úkolem (nejen empirické) vědy není přesvědčovat nás o nějaké předem dané "absolutní" pravdě, ale spíše dosud uznávané "pravdy" vystavovat světlu kritiky a hledat za ně lepší náhrady. Hledá pravdu "padni komu padni". K tomu je ovšem třeba formulovat srozumitelné hypotézy, které něco říkají o tomto světě. Není totiž možné kritizovat něco, co je skryté v mlze či není pro nás lidi dosažitelné. Protože principiálně platnost hypotézy nezávisí na osobě, která ji ověřuje, není potřeba k platnosti konkrétních tvrzení autorita autora. Jakousi možnou nevýhodou tohoto přístupu je, že se musí omezit na jevy, které takto lze zkoumat. Na druhou stranu se však ptejme, zda skutečně jevy jedinečné (jako je třeba právě Bůh, duše, posmrtný život, "zázraky", absolutní "smysl" života) vůbec má smysl zkoumat tj. jestli vůbec máme šanci se něčeho dobrat.

Abych ještě zdůraznil rozdíl mezi náboženstvím a vědou, uvedu tento úryvek z KKC (§2727): Musíme také čelit některým způsobům myšlení "tohoto světa"; nejsme-li bdělí, zjednají si k nám přístup názory, jako např.: pravda je prý jen to, co se dá ověřit rozumem a vědou....

Odtud ovšem plyne, že pravda se nemusí vždy ověřovat rozumem nebo vědou. Jenže jak jinak? Nebo snad není potřeba pravdu jakkoli ověřovat? Mimochodem je tedy teologie věda?

Moderní věřící obvykle tvrdí, že věda a víra nejsou v rozporu. (Nehodlám se zabývat historií, kdy církev měla s vědou konflikty i krvavé. Zajímavější by možná bylo všimnout si, jak je tomu dnes - zejména zkoumání zázraků není vždy ze strany církve zcela důsledné. Ale o tom jindy.) Já bych rád viděl toto tvrzení zesílené do podoby: "pokud je víra a věda v rozporu, dejme přednost vědě." Věda a víra se prý liší už svým předmětem: věda zkoumá "jak", víra zkoumá "smysl", tudíž nemohou být v rozporu (hudba také není v rozporu s malířstvím). Není to ale tak docela pravda. Především ke zkoumání "smyslu" potřebujeme nejdřív znát fakta - dalo by se tedy říct, že věda předchází víře. Přitom ovšem náboženství má o faktech často svoji představu, na vědě buď nezávislou nebo s vědou v rozporu. Víra má tendenci předpokládat existenci "smyslu" i tam, kde být nemusí - např. smysl světa. A konečně pokud se na teologii díváme jako na zkoumání Boha, tak se nedá říct, že teologie zkoumá jen nějaký smysl - naopak, zkoumá (údajně) skutečnost. Koneckonců, přístup bezespornosti vědy a víry je záležitost moderní, ne všichni věřící jej uznávají, jsou k němu však tíhou faktů tlačeni. Způsobila ha právě ta tíha faktů, ne nějaká teologická reflexe.

Další celkem triviální pozorování je, že ačkoli se náboženství sama považují za jediná pravdivá, existuje na světě náboženství spousta. A přitom se na svých základních představách (jaké vlastnosti má bůh/bohové, co je duše, jak funguje posmrtný život) neshodnou.

Důkazy boží existence

V předcházející úvaze jsem naznačil, že náboženství existenci Boha předpokládá (tedy věří v ní bez důkazu). Přesto však se náboženství pokouší přesáhnout své hranice a pokusit se o důkaz. Jenže ono se to nedaří. Což si mimochodem uvědomila i katolická církev, která je vůči těmto "důkazům" opatrnější než v minulosti, aspoň soudě dle svého Katechismu.

Např v §31 se tvrdí: Člověk, stvořený k Božímu obrazu, povolaný k tomu, aby Boha poznával a miloval, když ho hledá, objeví určité "cesty", po nichž lze dojít k poznání Boha. Bývají také nazývány "důkazy Boží existence", ne ve smyslu důkazů, jak si vyžadují přírodní vědy, nýbrž ve smyslu "konvergentních" (sbíhavých) a přesvědčivých závěrů, které umožňují dosáhnout opravdové jistoty.

Na jiném místě (§39) se pak píše: Tím, že církev zastává názor, že lidský rozum je schopen poznat Boha, vyjadřuje svou důvěru, že může mluvit o Bohu ke všem lidem...

Mimochodem: Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. (Jan 20:29)

Co to znamená? "Důkazy" nejsou důkazy, ale jsou přesvědčivé a "sbíhavé". K získání "opravdové jistoty" (opak falešné jistoty) to však stačit nemůže - právě naopak. Z pseudoargumentů jistotu odvozovat nemůžeme (i kdyby se sbíhaly), není totiž možné použít žádný z nich. Sbíhavost je jen nutná podmínka - nelze použít argumenty, které se "rozbíhají". Přesvědčivost sama o sobě je zcela irelevantní, spíše nás může zavést na zcestí - k jistotě falešné.

Kromě toho si zde můžeme povšimnout jisté nepoctivosti. Podle mých zkušeností totiž mnozí věřící tyto "důkazy" za důkazy považují, spíše je ale nechápou - považují je třeba za nedostupný intelektuální vrchol teologie, případně za irelevantní či příliš suchopárné. KKC místo toho opět mění smysl, ale zachovává původní literu. Z dálky tak vypadá všechno jako při starém, z blízka se nám však bude totiž hlava nad otázkou, zda "důkazy Boží existence" jsou důkazy.

Nicméně nebude bez zajímavosti tu několik příkladů těchto "důkazů" okomentovat. V KKC (§32) čteme: Svět: Vyjde-li se od pohybu, vzniku, nahodilosti, řádu a krásy světa, lze dospět k poznání Boha, který je původcem a cílem vesmíru. §33:Člověk: svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se člověk ptá, zda existuje Bůh. Tím vším vnímá známky své nehmotné duše. "Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na pouhou hmotu", jeho duše nemůže mít svůj původ, leč v Bohu. §35: Člověk má schopnosti, které mu umožňují poznat, že existuje jeden osobní Bůh. Aby však mohl člověk s ním navázat důvěrný vztah, Bůh se mu chtěl zjevit a dát mu milost, aby mohl přijmout toto zjevení ve víře. Nicméně "důkazy" Boží existence mohou disponovat k víře a pomáhat k zjištění, že víra není proti lidskému rozumu.

Doufám, že jsem nikoho neunudil katechismem. Nebojte se, nemíním jej tu přepisovat celý. Je zajímavé, že v KKC nejsou důkazy uvedeny v klasické podobě (např. od Tomáše Akvinského). Je to asi proto, že v této podobě už byly vyvráceny. Jenže řešení použité v KKC má zase tu nevýhodu, že neříká, jak lze k "přesvědčivým" závěrům od pohybu, nahodilosti apod. dospět. Snad ještě pár poznámek. Ukažte mi příklad nějakého "vzniku". Tvrdím, že nic nevzniká, jen se vše mění. Co je nahodilost a co lidská svoboda? Existují vůbec? Nemyslím, že je to triviální otázka, dokonce bych řekl, že je to jedna z největších otázek vůbec a odpovědět si na tomto místě netroufám. Nevím, co by měl Bůh říci ke kráse. Obávám se, že člověk spíše než po pravdě touží po štěstí, což se však mnohdy vylučuje. Kromě toho po štěstí touží celkem nepokrytě celá spousta jiných tvorů než jen člověk. Co znamená touha po nekonečnu? Proč nestačí k vysvětlení svědomí jen výchova a evoluční teorie? Jak rozumět větě o důvěrném vztahu k Bohu? Je to argument pro subjektivnost Boží existence, čili že Bůh je poznatelný jen pro někoho? Závěr §35 nás vrací opět na začátek této úvahy o "důkazech Boží existence". "Důkazy" se neukázaly být aplikací rozumového poznání, existence Boží jimi dokázána nebyla. Takže věřící by si už konečně mohli přestat hrát na to, že Bůh je dokazatelný a měli by si přiznat, co znamená slovo "věřit", totiž že "věřit" znamená mít obrovský předsudek o tomto světě.

Můžeme ještě doplnit další pojmy, které se často dávají do souvislosti s náboženstvím: smysl života, transcendence. Smysl existence věci je splnění záměru svého tvůrce. Abychom si zodpověděli otázku, zda má lidský život nějaký smysl, musíme si nejdřív odpovědět na otázku, kdo je tvůrcem života člověka. Odpověď je, že každý člověk je spolutvůrcem svého života spolu se svými vrozenými vlastnostmi. O tom, odkud se berou vrozené vlastnosti by se možná dalo diskutovat, nicméně, pokud by to měl být Bůh, tak by to bylo třeba dokázat. (Pominu-li potřebu nejprve dokázat vůbec Boží existenci.) Věřící člověk tedy pokud hledá "smysl" svého života, musí zkoumat sám sebe a vůli hypotetického Boha. Ateista to má jednodušší (nikoli jednoduché). Smysl života si určuje sám. Co se týče nějakého transcendentna, je především třeba nějak říci, co to vlastně je. Protože to v současné době nevím, nebudu se o tom vyjadřovat.

Konečně, co je ještě třeba k těmto "důkazům" dodat je následující. Pokud vám někdo nějaký "důkaz" předloží, bude "přesvědčivý", ale nebudete hned vědět, v čem je jeho logická chyba, zkuste pomocí tohoto důkazu dokázat existenci boha Dia (důkazy obvykle dokazují existenci nějakého Boha, bez dalších specifických vlastností bohů tohokterého náboženství) a pokud se vám to podaří, zkuste pomocí "důkazu" dokázat existenci čehokoli, např. jednorožce, Děda Vševěda, čaroděje Gandalfa. I tohle by někdy mohlo vyjít.

Slovo Boží

Vyspělejší náboženství obvykle mají nějaký svůj kodifikovaný svatý text. Jestli se nazývá Kniha, Slovo Boží, Moudrost předků nebo jinak, je celkem jedno. Tento text od doby své kodifikace nesmí procházet změnami, tzn. měnit se může jen jeho výklad. Na tom není nic špatného, je to naopak dobře, umožňuje to rozumnou polemiku.

Problémy ale jsou. Už třeba ta doba mezi vznikem a kodifikací textu, kdy se text lidé učí nazpaměť. Je sice téměř neuvěřitelné, co všechno si ti lidé byli schopni zapamatovat, nicméně nemůžeme si dělat iluze o dokonalé věrnosti a původnosti textů. Což je škoda, zbývají nám pak o zakladatelích náboženství spíše legendy. Člověk který si text pamatuje, má nad ním obrovskou moc. Navíc zapamatovat si dlouhý text vyžaduje mnoho času a značné vynaložené úsilí. Pokud někdo pokládá za smysl svého života, zapamatovat si svatý text, tak si představte jak hrozná by pro něj byla smrt, pokud by na konci života poznal, že to všechno byl nesmysl. Ergo takové prozření náš pamatovač nedopustí.

Další problém je následující. Vzhledem k tomu, že hlavní světová náboženství vznikla (přesněji řečeno kodifikovala své svaté texty) před hodně dlouhou dobou, narazí dnešní čtenář chtě nechtě na komunikační bariéry: Rozdílný jazyk, rozdílné chápání světa, rozdílné písmo atp. Navíc tehdejší písma se zrovna nevyznačovaly jednoznačností. Chyběly tam třeba některé samohlásky. Rovněž v tehdejších dobách neexistovala nějaká obdoba Ústavu pro jazyk český, takže významy slov byly poněkud rozplizlé. Kromě toho pokud nějaký text vzniká v průběhu tisíce let, tak se představy autorů z počátku liší od představ autorů na konci, nicméně jeho věřící mají tendenci považovat jej za nedělitelný celek. Nejednoznačnost svatých textů už ve světě napáchala spousty zmatku.

Vzhledem k této špatné přístupnosti svatých textů měli na jejich znalost monopol kněží. Stejně tak měli monopol i na jejich výklad. Ten si v tehdejších dobách těžko nějaký nekněz mohl ověřit. Některá náboženství ovšem zašla až do takových excesů, že i výklady začaly potřebovat svůj vlastní výklad. Kdo se pak má v té spoustě slov vyznat?

K nejednoznačnosti textu Bible, zláště pak NZ přispívá i velký počet uvedených "podobenství". V čem je problém? Jednak i v samotné Bibli se opakuje situace, že posluchači podobenství nepochopili a potřebovali jeho další výklad. Co mi však na nich vadí, je způsob jeho použití. Pokud se vás zeptám, co je to Boží království a vy mi řeknete, čemu je Boží království podobno, příliš mě to neuspokojí. Podobenství by měla mít význam čistě didaktický, tj jen napomáhat pochopení něčeho, co je dobře definováno, ne si hrát na definici.

Mohou tedy tyto "Svaté texty" být zdrojem víry? Řekl bych, že naopak jsou spíše cílem víry. Jejich pravdivost není nijak zřejmá, jejich tvrzení jsou nejasná, často i vnitřně rozporná. Rozum se neodváží na něčem takovém stavět, k tomu je potřeba jen další porce víry. Vzniká tak jakýsi bludný kruh: ke správnému pochopení svatého textu je třeba "světlo víry" a k poznání v co věřit, potřebujeme svatý text. Zajímavá je z tohoto pohledu ta důslednost s jakou je pravdivost svatých textů tvrzena jednotlivými náboženstvími. U Bible se ještě předpokládá jakási spolupráce mezi Bohem a člověkem při jejím psaní, ale třeba takový Korán je údajně slovo od slova nadiktován Mohamedovi Bohem (s možnou vyjímkou pozdější redakce). Jsou-li tyto svaté texty tedy "Slovem Božím", musím souhlasit s kalaharskými křováky, že bohové musejí být šílení. Zajímavé je rovněž jak od sebe tyto jedinečné texty opisují, ale o tom jinde.

Zázraky

Když jsem zavrhl důvody k víře vycházející z Svatého textu (protože k tomu je potřeba víra ve "svatost" textu) a z "důkazů" boží existence (protože to nejsou důkazy), musím se poohlédnout po dalším zdroji víry.

Co je zázrak? Zpravidla se zázrak chápe tak, že je to jev nevysvětlitelný z hlediska současné vědy. To je definice dobrá k tomu, abychom měli návod jak poznat, který jev zázrak je a který ne, není to však dobrá definice podstaty zázraku tj. až se věda posune zas o kus dál, změní se tím vlastně definice zázraku (čili stejný jev bude v jedné době zázrak, v jiné nikoli). V dalším textu mi pak půjde o to, abych prokázal o nějakém domnělém zázraku, že zázrakem není. Jiný přístup by byl, nazvat zázrakem každé působení supernaturálních sil, jenže tato definice by ke své korektnosti potřebovala nejprve definici supernaturálních sil a pak důkaz jejich existence, takže bychom se dostali tam, kde jsme začali. V běžném hovoru používáme slovo zázrak jako nějakou nečekanou událost, zpravidla pozitivního významu, to je však příliš vágní. Odlišný přístup pak je definovat zázrak jako jev jedinečný nebo neopakovatelný tj. experimentálně neověřitelný. To má však tu nevýhodu, že takto se slovo zázrak obvykle nepoužívá. Na druhou stranu ale pokud se něco děje často a opakovaně, tj. zcela běžně, pak to těžko budu nazývat zázrak. Nicméně pro mé účely bude nejvhodnější definice první, ikdyž nebude asi snadné se jí důsledně držet, protože bude třeba mluvit o různých významech slova zázrak.

Začneme třeba se zázraky, které popisuje Bible. Bible sama je pojímá jako jedinečné události, způsobené typicky Bohem (dále pak např. kejklemi egyptských kouzelníků, Satanem, vyhaněčem zlých duchů). Můžeme se pokusit je vysvětlit z přírody, nicméně je otázka, zda to vůbec má smysl, tj. nakolik Bibli věřit. Např. ateista nebude věřit Biblickému příběhu o projití Rudého moře Izraelity, nicméně je možné, že tato báje má nějaký racionální základ, třeba projití bažinou. Nepůjde tedy o "vysvětlování" zázraků, ale o hledání, jak se "zázraky" mohli do Bible dostat, pomineme-li možnost, že Bible mluví (úplnou) pravdu. Hlavní námitka věřících však říká, že ať už "zázraky" jdou vysvětlit z přírody či ne, je přeci pozoruhodné, že se vždycky dějí, když jsou potřeba, čili stejně je musel způsobit Bůh. To však už předpokládá značnou důvěru v pravdivost biblického vyprávění, zejména zachování časové posloupnosti. Nikdo vám dnes neřekne, jak to tehdy všechno bylo.

Psal mi jeden čtenář, že onehdá bylo v Izraeli sucho, na obloze ani mráček a jacísi rabíni letěli letadlem, modlili se za déšť a když vystupovali, už pršelo. To mě tehdy inspirovalo k poněkud poťouchlé úvaze o tom, odkud se ty mraky teda vzaly. Na obloze je nebylo vidět, tedy je tam musel Bůh přičarovat, pak ovšem rozeberme dva případy. 1) Bůh porušil zákon zachování hmoty. Pokud ovšem Bůh dělá takové zázraky často, Země musí postupně přibývat na váze, kromě toho v atmosféře pomalu ubývá vzduchu a na Zemi přibývá vody, čímž Bůh prispívá k zatopení přímořských oblastí. 2) Bůh neporušil přírodní zákony. Pak se ovšem ocitl v ošemetné situaci. Musel původní vzduch vzít a vyměnit jej za (případně též promíchat s) nějakou vodu (vodou). Kde jí však vzít? A jak ji vyměnit za vzduch tak, aby si toho nikdo nevšiml? No pro Boha to asi není nemožné, vzhledem k jeho moudrosti a všemohoucnosti, ale jak to zařídil pro nás asi zůstane tajemstvím.

Je pozoruhodné všimnout si, kolik zázraku se údajně dělo v minulosti a kolik se jich děje dnes. Věřící člověk pak má asi dvě možné cesty, buďto tvrdit, že zázraky se dějí i dnes v přibližně stejném počtu nebo naopak, že dnes už zázraky od Boha tolik nepotřebujeme. Jsou lidé, kteří tvrdí, že i dnes se dějí zázračná uzdravení (při modlitbě charizmatiků) (dokonce i vzkříšení z mrtvých!), katolická církev obnovila praxi vymýtání duchů apod. Problém je ovšem ten, že se obvykle všechno děje v úzkém kruhu věřících, na skeptika jak se zdá zázraky nepůsobí. Ještě jednu poznámku, když je Bůh tak dobrý, proč tedy na někoho nejdřív sešle nemoc a pak čeká, až se za něj ti správní lidé přimluví, aby nemoc vzal zpět?

Za rozpracování pak ještě snad stojí následující: stigmata, zážitky blízkosti smrti. Za rozpracování naopak nestojí výdobytky různých pavěd jako třeba astrologie a vůbec ta hustá mlha okolo předvídání budoucnosti.

Jinou věcí, která snad do kategorie zázraků spadá, je "osobní vztah s Bohem". Mnoho věřících (ikdyž podle mých zkušeností spíš menšina) uvádí jako počátek své víry okamžik, kdy se jich Bůh "dotkl". Co tento dotyk znamená nejspíš ani nelze definovat, ale potom prý člověk všechno pochopí. Problém je samozřejmě právě v té subjektivnosti. Vždyť odkud se berou lidské myšlenky? Vymýšlí je nějak naše vědomí, nebo se tam prostě jen nějak objevují? Jak potom můžeme říci, že hovoříme s Bohem, když ani nevíme, jak hovoříme sami se sebou? Mám tedy podezření, že "Bohem" je pro mnoho křesťanů pouze jejich (důkladně nábožensky promasírované) podvědomí. Odtud by též mohlo pocházet přirovnání Boha k "hlubině".

Mohou tedy zázraky nějak dokázat oprávněnost náboženství? Mohly by, ovšem jen za určitých předpokladů. Nejdřív je nutné prokázat, že se nějaký zázrak skutečně stal. (Což podle mé definice znamená dvě věci: jednak, že se nějaká údajně zázračná událost stala a druhak, že se nedá vysvětlit poznatky soudobé vědy.) Dále je ovšem nutné prokázat vztah mezi náboženskou představou a zázrakem. Nevím však o tom, že by se o to někdo snažil. Pokud dojde k nečekanému uzdravení, mají hned věřící tendenci, jak jim to sám jejich název velí, ve splněnost těchto dvou kroků věřit, tj. bez důkazu. Čili i zde platí, že víra je jen zdrojem další víry.

Kultura

Ačkoli se mnou asi věřící budou nesouhlasit, je zdrojem náboženství především kultura. Kultura ve smyslu souhrnu poznatků, představ a způsobů chování určité skupiny lidí. Podíváme-li se do historie, vidíme, že v dřívějších dobách téměř platilo, že kultura=náboženství. Dnes už toto rovnítko všude neplatí, zvláště tam, kde se život rozdělil na část "duchovní" a "sekulární". Vzhledem k tomu, že kultura má tendenci se zachovávat a podléhat změnám jen velmi pomalu, vypadá kultura křesťanů jinak než kultury muslimů, hinduistů apod. Kolik věřících tak věří jen proto, aby udržovala "dědictví otců"? Nebo pro image? Případně na základě úvahy, že čemu věří taková spousta lidí nemůže být nepravdivé?

Nechci však tyto rádobyvěřící (někteří možná i nerádoby) kritizovat a tvrdit o nich, že jsou pokrytci. To za mě udělají církve a "pravověrní". Mě stačí kritizovat ony pravověrné. A sice za to, že věří.

Ale i sami pravověrní samozřejmě trpí pochybami. Neustále se navzájem podpírají ve víře, neustále si opakují dogmata, neustále se je snaží "přijímat", takže jejich víra pramení mnohdy jen z toho, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Nezanedbatelná je rovněž role tzv. společenství. Když se s někým společně modlíte, když někomu vyléváte své "srdce", jen těžko tomu samému člověku řeknete, že s vírou je konec, že je to všechno blbost a půjdete svou cestou.

Útěcha

Na závěr snad malou útěchu těm, kterým by to připadalo příliš bezútěšné. Pokud to neřeknu úplně přesně, tak matematická logika tvrdí i tyto dvě věci: "Z nepravdivého výroku lze odvodit cokoli. Tvrzení o neexistujícím objektu je vždy pravdivé." Takže pokud Bůh neexistuje, je teologie zachráněná.

Na náboženství je tak podle mě vůbec nejzajímavější to, že vůbec je. Tzn. že vůbec vzniklo a že ještě nezaniklo.

Zpět na obsah