Co se jinam nevešlo

Problém slepice a vejce

Na tomto problému bych především chtěl ilustrovat, jak může zcela selhat statické a diskrétní pojetí pojmu příčina (nejen) v tomismu. Problém formulován jazykem tomismu je následující: Slepice je příčinou vejce a vejce je příčinou slepice, co ale bylo dřív? (Přičemž příčina nemůže být až po svém účinku a posloupnost příčin nemůže jít do nekonečna, dle tomismu.) Jak tedy mohou tomisté odpovědět? Muselo nutně existovat nějaké prvotní vejce nebo nějaká prvotní slepice, kterou musel stvořit prvotní Hybatel.

Jak je to ale ve skutečnosti? Především pojem slepice nemá smysl jako pojem statický, označující nějaký konkrétní objekt, protože slepice se samozřejmě mění v čase. Pojem slepice má význam, pokud jej chápeme jako proces. Pojem, který v sobě obsahuje i trávení, dýchání, pohyb, rozmnožování apod. Přitom je nám nějak intuitivně jasné, že pokud se na stejnou slepici podíváme za pět vteřin, bude to tatáž slepice, i když v jiném čase. To by právě vůbec nevystihovalo statické chápání. Procesově chápaná slepicovost by možná odpovídala pojmu esence. V neposlední řadě též chápání pojmů jako procesů nám pomáhá chápat i takové jevy, jako že když je někde příliš mnoho slepic, tak je větší pravděpodobnost, že se mezi nimi rozšíří nějaká nemoc, že pomřou hladem, nebo že se v okolí přemnoží škodné lišky, protože mají dost potravy. Což by v tomismu znamenalo, že slepice je příčinou lišky?!

Při "procesovém" chápání slepic se však problém slepice a vejce stává zcela nezajímavým, ba nesmyslným, protože vejce je jen jakési stádium procesu "slepice". Musíme si totiž uvědomit, jakou strukturu vlastně proces "slepice" má. Dospějeme k tomu, že každá jednotlivá slepice je jen jakousi větví obecnějšího procesu, který zahrnuje celé generace slepic. (Rozdíl mezi vývinem (jedince) a vývojem (druhu)) Jenže i tento obecnější proces, už z povahy tohoto slova se mění a je součástí obecnějších procesů (život na Zemi, vývoj vesmíru, ... ?). Mluvil-li jsem o větvení procesů, snad ještě pro jistotu dodám, že rozvětvení neznamená konec předchozího, ale jeho pokračování ve více větvích.

Ale abych se nevyhnul odpovědi: Otázka co bylo dříve přecejen nějaký smysl má, ale nelze zodpovědět jen pomocí filosofie nebo logiky. Musíme se ale jen domluvit, co nazývat vejce a co slepice, tedy určit moment, odkdy jsme ochotni běžící proces života nazvat "slepice". Pokud na tomto začátku bylo stádium dvounohé nebo stádium vejce je celkem věcí náhody. Osobně bych tipoval, že to bylo vejce, protože dvojnohé stádium slepic exituje déle a je tedy snáze mutovatelné, ale ruku do ohně bych za to nedával.

Svoboda, nedeterminismus, determinismus, předvídatelnost, náhoda

Svoboda > nedeterminismus > determinismus > předvídatelnost. Takto lze uspořádat možná chápání světa podle jakéhosi "stupně volnosti". Často se rozlišují jen dva stupně (determinismus a nedeterminismus), ale to pak vede k nedorozuměním.

Začněme s tím nejjednodušším. Determinismus znamená, že všechno, co se děje, se děje podle pevných neměnných zákonů. Stav světa v jednom časovém okamžiku si vynucuje právě jeden stav v nějakém následujícím okamžiku. To platí i pro člověka. Za přesně (to se v praxi nedá uskutečnit) stejných okolností by se rozhodl stejně.V deterministickém světě neexistuje svobodná vůle.

Determinismus ovšem neznamená předvídatelnost. (Platí opačná implikace: z předvídatelnosti plyne determinističnost) Např. náš svět není předvídatelný, ale mnoho lidí jej považuje za deterministický. Nepředvídatelnost plyne především z (principiální) nemožnosti provést přesné měření (Heisenbergův princip neurčitosti). Případně z toho, že uskladnění (pro další zpracování) informace o celém našem světě by si vyžádalo nejspíš další celý svět.

Tento postřeh je důležitý pro deterministy, protože vyvrací mylnou představu, že determinismus v oblasti etiky vede k pasivitě a fatalismu. Tvrzení: "Nemá smysl se o něco snažit, stejně je všechno předurčené," nemá smysl. Všechno sice dle determinismu předurčené je, ale my nevíme jak, tudíž ani nevíme, jestli má smysl se o něco snažit tj. zda naše snaha přinese očekávaný výsledek. "Víra v osud" není důsledkem víry v determinismus, ale je to pověra, založená na tom, že předurčenost světa je vůči lidem nepřátelská nebo, že člověk je příliš slabý na to, aby něco ovlivnil - ať dělá člověk, co dělá, vždycky to dopadne stejně (špatně).

Pokud je svět deterministický, odkud se potom bere náhoda, kterou kolem sebe neustále pozorujeme a na které je třeba postavena evoluční teorie? Pokud je všechno přesně určeno přesnými zákony, odkud se berou ty neustálé odchylky od průměru? Konečně, je-li člověk jen pasivní loutkou v rukou přírodních zákonů, odkud se bere lidská tvořivost? A co morální odpovědnost? A vůbec, není to příliš depresivní představa?

Pokusím se odpovědět. Jak už to tak bývá, definic náhody si lidé vymysleli víc, ale nejsou schopni je rozlišovat, když pro všechny mají stejné slovo.

1) Náhoda jako principiální nepředvídatelnost. Spočívá v představě (indeterministické), že přírodní zákony (ty skutečné, ne nutně ty, které existují ve vědeckých teoriích) neplatí přesně, ale jen přibližně.

2) Náhoda jako praktická nepředvídatelnost. Taková náhoda existuje jak v deterministickém, tak v nedeterministckém světě. To je taky obvyklá interpretace náhody (pravděpodobnosti) v matematice. Ačkoli poznamenávám, že to není matematická definice náhody, matematika má svoji vlastní definici na filosofii nezávislou.

3) Náhoda jako nezáměrnost. Tuto definici mají lidé na mysli asi nejčastěji. Mnohdy splývá s předchozí definicí.

4) Náhoda jako míra chaotičnosti. Zatímco posloupnost 1,2,3,4,5,6 za "náhodnou" nepovažujeme, tak posloupnost 1,4,2,6,2,3 ano. S tím se pojí jedna pověra: Někteří lidé si myslí, že pokud budeme házet šestkrát po sobě klasickou šestistěnnou kostkou, tak pravděpodobnost, že padne 1,2,3,4,5,6 je menší, než pravděpodobnost, že padne 1,4,2,6,2,3. Není to pravda! Ta pravděpodobnost je úplně stejná (1/6 na šestou čili 1/46656). Přesto ale je možnost, jak takovouto chaotičnost definovat exaktněji: chaotičnost posloupnosti=délka nejkratšího programu (v pevně zvoleném programovacím jazyce), který je schopen generovat danou posloupnost. To má smysl jen pro dostatečně dlouhé posloupnosti. Jedním z programů, který generuje posloupnost x1,x2,... je totiž taky program: vypiš "x1,x2,...". Délka tohoto programu pak závisí na délce posloupnosti, kterou by měl generovat.

5) Náhoda jako děj splňující nějaká statistická kritéria. Třeba, že mají data dostatečný rozptyl, že vzdálenost mezi opakujícími se stejnými data má dostatečný rozptyl atp.

Odkud se ty odchylky a nepředvídatelnosti ale berou? Proč není celý svět tvořen jedním velkým pravidelným krystalem? Těžko říct. Částečné odpovědi dává fyzika. Obecně ale otázka, "proč je svět právě takový, jaký je?" filosofického či spíše náboženského rázu a nikdo na ní nebude seriózně odpovídat. Prozatím snad stačí říct, že determinismus není totéž, co jednoduchost. Nejenže determinismus nijak nepředepisuje složitost zákonů, ale hlavně připouští, že i jednoduché zákony mohou dát vznik velmi složitým strukturám. Matematik by se nedivil. Z několika schemat axiomů logiky a několika odvozovacích pravidel se přece dá dokázat tolik věcí!

S lidskou tvořivostí by to mohlo být stejné, jako s evolucí. Sem tam se něco v mozku náhodně přeskupí, sem tam se něco změní...

O morálce viz zde. Jestli je to depresivní? Inu, pravda bývá někdy krutá. Ale člověk přivykne všemu...

Co se týče předvídatelného světa. Neexistuje a nejspíš neexistuje ani nějaký jeho bezrozporný myšlený model.

Přejděme k indeterminismu. Přesvědčení, že daný stav světa nevynucuje nějaký jiný konkrétní stav světa v budoucnosti, nanejvýš omezuje určitou množinu možných stavů.

Indeterministický přístup k našemu světu, může být třeba takový, že ve světě je přítomná "skutečná" náhoda. Ta ovšem platí jen na té nejelementárnější úrovni a proto se ve větších úrovních už dá mluvit o zákonech.

Předpoklad svobodné vůle však chce mnohem víc. Z hlediska svobodné vůle je úplně jedno jestli je svět deterministický nebo indeterministický ve smyslu náhodný (viz odstavec výše). Neplatí tedy implikace indeterminismus => svobodná vůle, ale platí implikace svobodná vůle => indeterminismus.

Co je svobodná vůle? Setkal jsem se s různými definicemi.

0) Svoboda zaručená právním systémem. O takové svobodě zde nebude řeč, s tématem nesouvisí, jen se s ním občas plete.

1) Nezávislost rozhodnutí na vnějších okolnostech. To je realizovatelné i v deterministickém světě.

2) Nezávislost rozhodnutí na všech okolnostech - "bezpříčinnost". Trochu blbost. Pokud se rozhodujeme bez ohledu na cokoli, tak se nemůžeme rozhodovat inteligentně, jen nějak "náhodně", případně "zázračně".

Málokdo, kdo věří ve svobodnou vůli, by si ale z této nabídky definic vybral. Pojem svobodné vůle se totiž snaží zachytit ty momenty z lidského života, kdy člověk váhá: ostýchavý chlapec, který sice hrozně chce, ale taky se bojí pozvat svou vyvolenou do kina, chycený disident, který nechce ani přes nátlak vyšetřovatelů jmenovat své kolegy, atp. Odtud plyne tedy další definice:

3) Schopnost racionálně se rozhodovat. I to je možné v deterministickém světě.

Závěr? Nepodařilo se mi najít definici svobodné vůle, která by nebyla možná v deterministickém světě.

Možnost a nutnost

Možnost a nutnost jsou významné kategorie, které se hodí i v teologii (všemohoucnost, svobodná vůle). Pokusím se je zde trochu rozebrat. Je totiž několik rovin, kde se projevují. Často se to pak nerozlišuje a výsledkem je zmatek a paradoxy. Obecně budu chápat jako možné to, jehož negace není nutná. Z toho tedy plyne, že každá nutná věc je současně i možná. (Všimněte si, že jsem možnost ani nutnost nedefinoval, jen jsem je dal do vztahu. Myslím ale, že se bez definice obejdeme.)

V první řadě je "logická možnost". Výrok budiž tvrzení, které má pravdivostní hodnotu. (Bez ohledu na to, zda ji známe.) Tvrzení, které není výrokem je třeba nějaký naprostý nesmysl - třeba (česká) věta z (v češtině) neexistujících slov. Otázkou je, zda sem patří tvrzení "Tato věta je nepravdivá", já myslím, že ano. Dalším problémem jsou "kočkopsi", "kulaté čtverce" a jiná havěť. Protože kočkopes by (ve smyslu "něco mezi kočkou a psem" - což je něco jiného než současně kočka a současně pes) existovat mohl (v biologii se takovým tvorům říká chiméry - a nejen, že se jim tak říká, ale různé chiméry také existují), kulatý čtverec v jistém smyslu existuje (to je takový matematický vtip - kružnice v maximové metrice je čtverec), tak zavedu raději ještě čtyřhranný trojúhelník - tam už snad pochyby nevzniknou. Tvrzení, že "čtyřhranný trojúhelník existuje", je podle mě výrok. (Není to tedy nesmysl, jak by se mohlo zdát.) Je to výrok s pravdivostní hodnotou "nepravda". Jinýmy slovy průnik množiny trojúhelníků s množinou čtyřhranných objektů je prázdný. Jiná logická nemožnost vzniká s "neprůstřelným pancířem" a "všeprobíjející střelou". Jak jedno tak druhé může existovat, nemohou však existovat současně.

Problém je také v tom, jak "logickou nemožnost" interpretovat. Nemá smysl se bavit o nesmyslech. Tam totiž není možné se bavit o jeho existenci, nevíme totiž, co se tím nesmyslem míní. U čtyřhranných trojúhelníků je to trochu horší. Víme, co se jimi míní. Víme také, že jako matematický objekt neexistují. Znamená to ale automaticky, že neexistují ani ve skutečnosti? To je trochu nekorektní otázka. Nejdřív musíme matematické objekty a axiomy namapovat do reality, pokud se to podaří, lze prohlásit, že ve skutečnosti čtyřhranné trojúhelníky neexistují. Jenže právě proto, že je matematika abstrakcí skutečnosti, tak se mi zdá, že její dokonalé namapování do reality není možné. Přesto nám ale asi nezbývá, než věřit tomu, že je matematika vůči realitě korektní.

Může všemohoucí Bůh stvořit kámen tak těžký, že by jej neuzvedl? Všemohoucí Bůh a neuzvednutelný kámen je něco podobného jako pancíř a střela. Nemohou existovat současně (pokud věříme logice). Můžeme uvážit několik scénářů. Bůh by mohl být schopen porušit logické zákony, znamenalo by to, že logické zákony neplatí pro skutečnost. Bůh by mohl stvořit neuzvednutelný kámen a tím by přestal být všemohoucí. Pak by mohl třeba kámen zničit a znovu by se stal všemohoucím. To je trochu ve sporu s Boží věčnou neměnností, ale asi by se to dalo. Nebo to prostě můžeme brát tak, že všemohoucnost nezahrnuje možnost tvořit logicky nemožné věci. Pak je samozřejmě otázka, jestli je to ještě všemohoucnost.

Je Ježíš pravý Bůh a pravý člověk? Podle teologie ano, nestačí jen "něco mezi Bohem a člověkem". Pravý Bůh a pravý člověk je ale podle mě něco jako čtyřhranný trojúhelník. Boží a lidské vlastnosti nejdou dohromady (potřebujeme však na to víc, než jen čistou logiku a matematiku). Např. Bůh je nesmrtelný, člověk je smrtelný apod. Někdy teisté poukazují na částicově-vlnovou dualitu v kvantové fyzice. Jenže to je nedorozumění. Částice má jednotný popis, ale ta aplikace tohoto popisu v některých případech může vést k tomu, že můžeme dále abstrahovat a dívat se na (kvantovou) částici jako na vlnu nebo jako na (klasickou) částici.

Když píšu o logické možnosti, musím aspoň zmínit tzv. modální logiky. Jsou to různé logické systémy, obsahují různá rozšíření a různé interpretace toho rozšíření. Vypadá to třeba tak, že se zavede nový symbol pro "možnost". Přidají se nějaké axiomy, ve kterých se tento symbol objevuje. Třeba "Pokud je něco možné, tak je možné, že je to možné." Dodefinuje se nutnost jako nemožnost platnosti negace. Ale nechci to tady rozebírat.

Další rovinou je "ontologická možnost" tj. možnost v realitě. Pokud věříme logice, pak vše co je možné ontologicky, je možné i logicky. Naopak to ale neplatí. Mohlo by to platit, pokud bysme měli absolutní poznání skutečnosti (nějakou "finální teorii"), a to zachycené v nějakém formálním systému, a to bysme brali jako "logiku". Podle všeho ale něco takového není možné. Důležitý poznatek je, že pokud je svět deterministický, tak v něm možnost splývá s nutností. V takovém světě neexistuje opravdová náhoda, můžeme tam náhodu dostat jen různými oklikami a jiném smyslu. Ať je tomu, jak chce, čas lze brát jako přeměnu možnosti v nutnost - pokud minulost není možné měnit tj. není-li možné cestovat v čase nazpět. V determinismu ovšem čas přeměňuje nutnost na nutnost. To ale neznamená, že čas neexistuje.

Jinou trochu diskutabilní rovinou je "gnoseologická možnost". Za možné považujeme to, co o čem nejsme schopni dokázat, že je to nemožné. Na této rovině lze také zavádět náhodu, i kdyby svět byl deterministický. Vzhledem k tomu, že naše informace neumožňují odvodit výsledek experimentu, tak jej prohlásíme za náhodný. Je možná (spontánní tj. (neo)darwinovská) evoluce v deterministickém světě, ačkoli v něm neexistují (ontologicky) náhodné mutace? To je trochu zapeklitá otázka, ale podle mě je odpověď ano. Evoluce totiž nepotřebuje ani tak (ontologickou) náhodnost, jako spíš "různost". V determinismu sice každý tvor za stejné situace zmutuje (nebo nezmutuje) stejně, ale stačí aby se dva tvorové nacházeli na různých místech a už mohou mutovat (nebo nemutovat) různě - nejsou totiž ve stejné situaci.

Poněkud mimoběžnou rovinou je rovina morální možnosti. Spíše by se zde mělo mluvit o zákazech a povoleních, ale to nevadí. Zatímco přírodní zákony nelze obejít, tedy věříme tomu, že umožňují nutné závěry (nebo aspoň značně omezují možnosti), tak morální zákony fungují jinak. O svobodné vůli jsem se rozepsal v předchozí kapitolce. Podle mě nejpíš neexistuje, nebo jí aspoň nerozumíme. Jak je to ale s Bohem? Ten by svobodný měl být. Pokud se ovšem svobodně rozhodne třeba dodržovat nějaké zákony, co s tím? Může ten zákon porušit nebo ne? Určitě jej nemůže porušit nějakým omylem, Bůh je neomylný. Nemůže jej porušit dobrovolně, protože jeho slovo je svaté. Přesto však má tu schopnost zákon porušit. Co s tím? Nevím.

Všeobecná porada o nápravě věcí křesťanských

Význam mýtu (Bible) není odhalování nějakých pravd. Na tom už si vylámala zuby spousta vykladačů a nic to nepřineslo. Přínosnost mýtu je, že definuje jakýsi jazyk symbolů (přirovnání či podobenství), ke kterému se můžeme odkazovat (pokud chceme a pokud tomu naši posluchači budou nakloněni). Sám mýtus však v sobě žádnou pravdu neobsahuje. (Jazyk také není sám o sobě nějak "pravdivý", ale pravdu může sdělit.)

Jinou chybou je ztotožňování víry v cokoli (obecné víry) s vírou v Boha. Oblíbený (pseudo)argument věřících je má zhruba takovéto schéma: "Věříš, že zítra vyjde slunce? Ano? Tak v tom případě vítej do řad věřících. Teď už jen vem svou víru do důsledků a jsi křesťan." Nepopírám význam či dokonce nutnost víry pro růst lidkého poznání. Např. Darwinova víra ve správnost jeho evoluční teorie, která odstartovala hon na fosilie teorií předpovídaných mezičlánků k růstu poznání přispěla. Na druhou stranu víra v Boha za sebou takovéto zásluhy nemá.

Jinou věcí, která mi docela vadí na věřících je obviňování ateistů, že na místo Boha si jen dosazují jakousi modlu: tu zlaté tele, tu sami sebe, tu mamon atd. Dalším terčem kritiky věřících je z pro mě nepochopitelných důvodů rozum a věda. Někdy to dochází tak daleko, že komunismus je prý důkazem krize rozumu. Paradoxně pak ale věřící počítají teologii mezi vědy. Odnoží téhož je tvrzení, že rozumem nelze poznat všechno (srov. KKC §2727). S tím by se dalo celkem souhlasit, problém ovšem nastane, když si za to rozumem nepoznatelné něco konkrétního (třeba Boha) dosadíme. V KKC (§39) se např. tvrdí, že Bůh je rozumem poznatelný.

Nejhorší je asi nedostatek pokory. Místo toho, aby křesťané uvažovali nad neproniknutelnými tajemstvími své víry, tak neustále vyhlašují, jaká je Boží vůle, co jsou "pravé" hodnoty apod. Poznat, co vím a co mohu vědět, je mnohem přínosnější, než pokoušet se víru dokazovat (pomocí chybných argumentů) nebo z ní něco vyvozovat. Poctivá víra se jen těžko může stát ideologií, která odpovídá na všechny otázky. Poctivá víra pochopitelně není v konfliktu s vědou, není v konfliktu vůbec s ničím, nic totiž netvrdí. Všechno nechává v oblasti naděje nebo tajemství.

Drobné úvahy

Každý přece v něco věří!

Ano to je jistě pravda. Ale také to nijak nepodporuje náboženskost. Ateisté totiž nejsou "nevěřící", ale bezbožníci. To je velký rozdíl, ačkoli v běžném hovoru to jsou synonyma. Je totiž rozdíl mezi vírou jako stavem lidské mysli (zdravým sebevědomím, optimismem, odhodlaností) a vírou v něco - v pravdivost nějakého tvrzení. K víře v prvním smyslu nepotřebuju víru v Boha. Ačkoli věřící budou tvrdit opak. A budou mít možná pravdu, ovšem jen pro jejich případ. K víře v prvním smyslu lze dojít různými způsoby, ale bohužel ne všechny tyto způsoby jsou každému dostupné. A rovněž ne všechny jsou také "pravdivé".

Ježíš je náročný.

Ateisté jsou prý lidé, kteří nejsou schopni, či ochotni dostát Božím (církevním) nárokům. V mém případě to rozhodně neplatí. Neměl bych problém třeba v pátek nejíst maso (jak nařizuje církev katolická (ačkoli je povoleno místo omezení v mase učinit dobrý skutek, což je nepochybně smysluplnejší)), ale proč bych to dělal?! Stejně tak bych mohl třeba každé sobotní ráno pět minut skákat na jedné noze.

Ano, Ježíš je náročný. Svatý Pavel taktéž. Skákat ráno pět minut na jedné noze také není tak jednoduché. Vše je ovšem třeba vidět ve správných souvislostech. Tak například skákání je pohyb a pohyb člověku svědčí. A vlastně není ani třeba skákat, stačí udělat pár dřepů nebo si jít zaplavat.

Nová evangelizace

Věřících v Evropě ubývá: co do počtu lidí hlásících se k nějaké z tradičních církví a nejspíš i co do hloubky prožívané víry. V křesťanské literatuře se často diskutuje o tom, co s tím. Nacházejí se nejrůznější důvody: církevní skandály, přílišná konzervativnost, prostě špatná "image" církví. (Já bych chtěl věřit tomu, že pravým důvodem je, že si lidé konečně uvědomili, že tu prostě a jednoduše žádný Bůh není, ale obávám se, že by tato víra byla mylná. Lidi totiž víc zajímá image, než argument.) Jednou z cest, jak to změnit je "nová evangelizace", pod heslem "Verba movent, exempla trahunt." (lat. Slova dojímají, příklady táhnou.) Věřící by měli dávat příklad svým životem.

Myšlenka, že by křesťané měli žít příkladně je jistě dobrá. Problém ovšem je, že se tím opět zastírá hlavní problém: sama Boží existence. Konverze ke křesťanství tak může mít následující schéma: Ten člověk žije příkladně, jak to asi dělá? -Je křesťan. -Tak to na tom asi něco bude. Konvertita začne chodit do kostela, seznámí se s pár lidmi, kteří ho překvapí svou ochotou naslouchat jeho problémům a upřímností. Začne se připravovat na křest. Teprve tehdy pozná, že je to celé učení nějaké divné. Začne se ptát, ale ostatní ho odzbrojí přiznáním, že také nevědí, ale že to koneckonců není důležité. Důležité je hlavně Boha "hledat". Pak buď svoje pochybnosti odkáže do hříšných mezí nebo si vymyslí nějakou svou soukromou věrouku nebo k pochybnostem ani nedospěje. Nechá se pokřtít.

No, přiznám se, že věřícím ty jejich církve tak trochu závidím. Nějaké ateistické církve, či skupiny existují, ale je tu fundamentální problém: Zatímco křesťanské církve mají nějaký cíl a příslib odměny (jakkoli falešný), tak jaký smysl má církev ateistická? Vždyť být ateistou je tak banální. Není to nic, co by lidi nějak bylo schopno spojit. Ateistická církev je takový sice správný, ale víceméně zoufalý počin. Já třeba taky nemám v lásce odboráře, profesionální ekoteroristy a antiglobalisty a jiné demonstrátory (své vlastní neschopnosti) a s nechutí pozoruju, jak jejich vliv narůstá. Chápu taky, že se někdo podobně obává moci církví, ale zakládat kvůli tomu církev vlastní? Jenom kvůli tomu? A co se stane až tradiční církve vymizí?

Vlnění víry.

Je s podivem, kolik lidí se k církvi nehlásí jenom proto, že jim v minulosti nějaký kněz dal příliš depresivní představu o Bohu. Jakmile se setkají s knězem, který je jim sympatický, tak se jejich víra oživí. Čím víc je církev přijímá, tím víc věří v Boha. Do kostela se chodí "s přáteli" a "na kněze". Jakoby existence Boží závisela na knězových lidských kvalitách.

Smysl židlota.

Židli vyrobí truhlář. Vystaví ji, aby ji potenciální zákazníci dobře viděli. Časem se nějaký zákazník najde a židli koupí. Pak si ji odnese domů a spokojeně se na ní posadí. Další den však jeho byt vyhoří a z židle zbydou jen ohořelé kusy. Židle putuje do kontejneru. V kontejneru si ji však všimne jakýsi potřeštěný umělec, ve kterém ta ohořelina vyvolává silné dojmy zkázy a rozhodne se židli nafotit a fotky vystavit. Výstava má ohromný úspěch a oběhne celý svět. Náhodou ji také shlédne divoch z pralesa, který židli v životě neviděl a ani nepotřeboval, protože každý slušný člověk přece sedává hezky na zemi, a velice se podiví, proč si ti podivní lidé s takovouhle věcí dali tolik práce.

1) Truhlář židli vyrobil, protože ji chce prodat. Smyslem židle je tedy upoutat zákazníka a být prodána. Zákazník potřebuje doma víc míst na sezení, smysl koupené židle tedy je sloužit jako místo k sezení. Když však shoří, tak už se na ní sedět dobře nedá. Naopak překáží a je vyhozena. Znovu nabývá smyslu v očích umělce a pozbývá v očích divocha. Lidé jsou mírou smyslu židle.

2) Smysl židle je, že se na ní sedí. Truhlář to dobře ví a proto ví, že je schopen židli prodat. O zákazníkovi netřeba mluvit. Po shoření ovšem židle ztrácí svoji židlovitost. Ukrývá v sobě však netušenou krásu. Stává se uměleckým předmětem. Hloupý divoch to však není schopen poznat. Smysl židle je neměnný a v židli samé.

V osobního Boha sice nevěřím, ale myslím, že tu je něco vyššího.

Nedivím se nikomu, že nevěří v osobního Boha. Vždyť k Jeho potvrzení by stačil třeba jen krátký osobní rozhovor. (Ne monolog, případně dialog člověka se sebou.) Ale divím se, když někomu nestačí poznání, které má a potřebuje si vymýšlet poznání, které nemá. Věda prý nedává odpověď na všechny otázky. Pravda pravdoucí, jenže dává je snad někdo jiný? To raději dobře ohraničené nic, než vyspekulovaný nesmysl. V náboženství není moudrost, ale moudrost lze z náboženství vyrobit a nebo aspoň říci jeho jazykem.

A v co věřím já? No to je teda otázka. V nic speciálního, samé takové obyčejné věci, vážně nevím, proč vás to tak zajímá. Je to dneska nějaká móda, že má každý nějaké náboženství. Já prý věřím v materialismus. Ha, ha. Tak ne, prý věřím v sebe sama. HA, HA. Ale v peníze určitě. Nebo aspoň v energii, vibrace, ufony, cokoli, prosíím.

Symboly otevírají hlubší souvislosti.

Jedním z biblicko-apologetckých argumentů je tvrzení, že Bibli je třeba chápat převážně symbolicky. A že je to dobře, že to tak Bůh zařídil. Konečně, o tak složitých věcech, jako je Bůh se ani jinak než symbolicky hovořit nedá. K tomu se často přidá tvrzení, že lidský rozum je nedokonalý a že se slovy můžeme Bohu přiblížit, nikdy jej však obsáhnout.

Zdání složitosti se snaží věřící vytvořit, aby měli aspoň nějakou výmluvu. Dobře použité symboly skutečně mohou napomoci pochopení složitých věcí. Symbol sám však musí zůstat symbolem a nehrát si na něco víc, na samu skutečnost, kterou má odrážet. Co se dá řící symbolicky, dá se říci i přímo. Je to sice obtížnější, ale bez toho se jen utopíme v moři možných interpretací a "chápání".

Klasický příklad je Boží všemohoucnost. stará logická hříčka se pak ptá, zda všemohoucí Bůh může stvořit kámen, který by nebyl s to zvednout. Z tohoto "paradoxu" plyne poučení, že všemohoucnost vzatá doslova a důsledně je nesmysl. To ovšem znamená, že stejně jako Bůh není kulatým čtvercem, nemůže být ani všemohoucí. Nebo jinak řečeno, musíme všemohoucnost nějak omezit, aby dávala nějaký smysl. Na tomto místě se ateista pobaveně usměje a vyzve teistu, aby se začal snažit. Jenže teista se také pobaveně usměje a odvětí, že náš rozum je nedokonalý a že náš pojem všemohoucnosti je pouze analogií skutečné Boží vlastnosti, které my nedokonale nazýváme všemohoucnost.

Poznámky na okraj

John Allegro
Podle jeho "teorie" je "Ježíš" původně název halucinogenní houby.
Bůh v Acid House
V první z filmových povídek filmu Acid House se hlavní hrdina setká s Bohem. Setká se s Ním poté, co jej vyhodili z fotbalového mužstva, z domova, opustila jej holka, pobyl na policejní stanici a vyhodili ho z práce. Bůh ovšem vypadá jinak, než si myslel. Bůh je sice všemohoucí, ale je to také zlomyslný a líný podivín. Hlavnímu hrdinovi nejprve vyčte jeho lenost a neschopnost postavit se osudu, potom se přizná, že je sám taky takový (koneckonců lidstvo stvořil ke svému obrazu) a že ho to štve. Že má sice na víc, ale není svobodný, není schopen to využít. Na světě "Bohu" ani tak nevadí padouši, ale spíše nuly, protože mu připomínají jeho samotného. Nenávidí Nietzscheho ne proto, že by o něm lhal, ale protože to chápe jako výsměch. "Bůh" není mrtvý, je to s ním mnohem horší. Svůj hněv proti sobě ale "Bůh" obrátí proti hlavnímu hrdinovi a promění ho v mouchu.
Zpět na obsah