Úvod

Různých druhů křesťanství je asi tolik, kolik je křesťanů. Pracovně si rozdělíme křesťany (pomineme různé okrajové proudy) na dvě skupiny: fundamentalisty a liberály. Nejde o to, že by každý křesťan byl buď jedním nebo druhým. Jde spíše o dva póly (tendence), mezi kterými se nachází křesťanství. A protože lidé nejsou jednorozměrní, tak takových dvojic pólů existuje určitě mnohem víc.

"Fundamentalisté" vycházejí z Bible tak jak je - bez textové kritiky. Bibli považují za text, když ne přímo nadiktovaný, tak přinejmenším Bohem schválený. Z tohoto hlediska je pak celkem zbytečné pátrat po genealogii biblických textů, protože důležitá je současná podoba. Bibli považují za jediný, jediný autoritativní nebo aspoň hlavní zdroj našich znalostí o Bohu a náboženství vůbec. Svoji teologii se také snaží dokazovat právě citacemi z Bible (mnohdy však svévolně interpretovanými). Rozpory v Bibli podle nich nejsou, proroctví se naplňují a Bible je aktuální - není třeba žádných velkých znalostí (je třeba jen znát současný biblický text), aby člověk dnes mohl žít podle Bible. Přesněji: rozpory jsou dle nich jen zdánlivé a vždy existuje jejich vysvětlení. Neochvějně věří v pannenství Mariino, ve vzkříšení Ježíše jako v oživení mrtvého těla, v Ježíšovy zázraky - léčení, vyhánění "zlých duchů" apod. Konec světa podle jejich představy bude odpovídat Zjevení Janovu (Apokalypse), přičemž dobří zůstanou s Bohem v "nebi" a zlí půjdou do pekla. Ježíšovo sebeobětování pak chápou jako jedinou možnost, jak dobré (kteří ovšem nikdy nejsou dokonalí) dostat do nebe.

"Liberálové" reflektují křesťanskou současnost komplexně: uvědomují si, že Bible byla především dílem lidským, že její texty prošly dlouhým vývojem. Tento vývoj byl utvářen v konkrétním společenství. Bible je pro ně zdrojem inspirace, protože faktografická pravda se z ní prakticky nedá vydolovat. Pomocí Bible, nejstarší křesťanské literatury a literatury z Ježíšovy doby se pokoušejí zjistit, jaký byl Ježíš doopravdy, a co je dílem (výmyslem) autorů knih Nového Zákona. Hrají přitom roli i různé verze texů v nejstarších dochovaných rukopisech i ty zmiňované rozpory, které ukazují na spojení různých tradic do jednoho textu. Ježíšovo vzkříšení podle nich nelze chápat jako obživnutí těla, ale jako "vyvýšení" - vzetí k Bohu. Evangelijní vyprávění o nanebevstoupení je jen dobovou výpovědí, která analogickou řečí ukazuje význam celé události. Stejně analogicky je třeba chápat i legendy a Ježíšově narození, příchodu tří mudrců (dle pozdější tradice králů), betlémské hvězdě (což se nebude líbit těm, kdo Ježíšovo narození chtějí datovat pomocí komet), problém je i s tradicí Ježíše - divotvorce. Liberálové nemají příliš rádi spekulace o Boží podstatě o životě po smrti apod. Zjevení Janovo (a jiné biblické apokalysy) pak nelze chápat jako proroctví o budoucnosti, ale jako povzbuzení současníkům autora textu, kteří prožívali utrpení - snahou ukázat, že utrpením to neskončí. Jiné je i pojetí konce hříchu a konce světa. Hřích sice je porušením morálního zákona, ale nezasluhuje ani tak trest, jako spíše pomoc ke změně. Peklo pak obývají lidé, kteří v nějakém smyslu nenaplnili svůj život - netrápí je čerti v kotlích, ale lítost nad sebou. Teologická tvrzení není možné "dokazovat" biblickými citacemi, ale biblické citace mohou posloužit pokud shrnují cosi důležitého a co se stejně nedá říct o mnoho výstižněji.

Dalo by se najít mnoho dalších rozdílů i shod. Na některé se ještě na těchto stránkách dostaneme.

Základy

Jaký příběh nám vypráví Bible očima křesťanů? Stručně řečeno, Bůh stvořil člověka, člověk Boha odmítl, čímž propadl hříchu a smrti, Bůh si vyvolil židovský národ, seslal svého syna - spasitele světa, ten za naše hříchy zemřel, čímž nás osvobodil, na konci světa se pak vrátí a bude vykonán poslední soud.

Zastavme se u slovního spojení "odmítnout Boha". Široce rozšířená představa křesťanů o ateistech je, že ateisté jsou buď lidé neznalí nebo lidé, kteří Boha odmítají. Neznalých lidí je samozřejmě spousta, a to i mezi křesťany. Ale je nesmysl tvrdit, že ateista odmítá Boha. Odmítat mohu pouze něco, o čem věřím, že to existuje. (Můžu třeba odmítnout platit daně - a porušit platný zákon) Pokud ovšem věřím, že Bůh existuje, pak pochopitelně nejsem ateista. Co ateisté odmítají, je tvrzení, že Bůh existuje.

Co čteme v 1. knize Mojžíšově? Není pravda, že by první lidé odmítli Boha, pouze porušili jeho nesmyslný "z nebe spadlý" příkaz. Křesťanští vykladači v tomto bodě pochopitelně budou zmiňovat lidskou pýchu a kritizovat, že člověk sám chtěl rozhodovat, co je dobré a co špatné. Chtěli být jen v možnostech poznávání rovni Bohu, což Bůh nesnesl a vyhnal je: I řekl Hospodin Bůh: "Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. (1.Moj 3,22-24). Odtud tedy dědičný hřích těžko může pocházet, pominu-li i to, že příběh o Adamovi a Evě si jen málokdo (fundamentalisté) dovolí nebrat obrazně. To ovšem znamená, že neexistuje konkrétní okamžik, kdy člověk propadl hříchu, znamená to, že člověk je propadlý hříchu "od přírody" tzn. ze své přirozenosti, pak se ovšem naskýtá otázka, proč Bůh stvořil člověka právě takového. Křesťané by mohli argumentovat lidskou svobodou, jenže pak zas není potřeba vykoupení. Je-li hřích důsledkem svobody, pak vykoupení z hříchu by muselo být i vykoupením ze svobody.

Tím už se dostáváme k otázce vykoupení. Při různých příležitostech jsem se setkal už s mnoha významy, které křesťané dali slovu "vykoupení". Co to znamená a proč to vyžadovalo ten tyjátr se smrtí a vzkříšením Boha?

1) Věčný život. První možnost je tradiční. Bůh si "Bůh ví proč" dal podmínku, že pokud člověk chce po smrti do nebe, tak musí za svoje hříchy přinést oběť. Musí si ráj zasloužit. (Pomineme otázku, odkud bere Bůh právo rozhodovat o nějakých trestech či odměnách pro lidi.) Protože je Bůh ale tak hrozně dobrý a přitom má "Bůh ví proč" tak rád oběti a zdálo se mu, že lidstvo mu žádnou pořádnou oběť není schopno dodat, tak obětoval sám sebe (a sám sobě). Tak uspokojil jak svou touhu po obětech, tak svoji dobrotu k lidem.

Jiná verze téhož konstatuje, že existuje zákon, že "mzdou hříchu je smrt". (Smrt ovšem nikoli v obvyklém významu, spíše ve významu "peklo".) Bůh kupodivu není schopen (nebo spíš ochoten) tento zákon změnit či zrušit. (Proč jej ale vůbec stvořil, když jej pak chce obcházet?) Ale je ochoten ho obcházet: mzdou hříchu sice je smrt, ale ne nutně hříšníkova. "Smrt" na sebe bere Ježíš. Což je dost proti "duchu" tohoto zákona.

Mezi křesťany nepanuje shoda o tom, na koho se tato beztrestnost vztahuje - jestli na všechny lidi, jestli na "dobré" lidi nebo na lidi, kteří "věří v Krista".

Pokud se beztrestnost týká všech, pak je poslední soud zcela nesmyslné divadlo. Navíc spravedliví nebudou odměněni a hříšníci nebudou potrestáni. Spravedlnost se tedy nevyplácí. (Pokud pomíjíme, že Bůh spravedlivému přeje už na Zemi. Jenže to jednak příliš neodpovídá skutečnosti a také se říká (zlověstně), že koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.)

Pokud se beztrestnost týká jen dobrých lidí, pak byla Ježíšova smrt zcela zbytečná: vykoupeni budou ti, kteří to nepotřebují.

Pokud se beztrestnost týká lidí, kteří uvěřili v Krista, pak je to zas nespravedlivé: Nevěřící světec je na tom hůř než věřící vrahoun. (V tomto bodě budou věřící namítat, že "věřit v Krista" v sobě zahrnuje i jistou formu svatosti, jenže tím problém posouvají pouze o odstavec výše. (Beztrestnost se týká jen dobrých lidí.))

2) Osvobození z otroctví. Tento výklad má jednu "velkou" výhodu - Starý zákon lze interpretovat jako předobraz Nového. Tj. osvobození Izraelitů z otroctví v Egyptě je předobraz osvobození prostřednictvím Ježíše. Kolem toho se dá dobře mlžit. Jenže od čeho nás ten Ježíš osvobodil?

Nějak nevidím rozdíl mezi dějinami vykoupeného a nevykoupeného (předježíšovského) lidstva (ono by to ani nebylo fér vůči starozákonním lidem). Lidé dnes nejsou ani výrazně svatější ani hříšnější než kdysi. Z hlediska Boha ale také může být jeho oběť chápána nadčasově: tj. platí pro všechny lidi, bez ohledu na to, kdy žili. (Příčinná následnost se neshoduje s časovou.) Ani to ale příliš nedává smysl.

Pokud má člověk zažít okamžik spásy, kdy se zbaví starého a špatného života, polepší se a dojde štěstí, tak to nejde jinak než individuálně: Ježíš by musel umřít v určitém okamžiku života každého člověka. To je moc i na všemohoucího Boha.

Jakou má však souvislost něčí smrt a nečí svoboda a co je vůbec svoboda? Samo utrpení nemá žádný význam. Pokud mi chce někdo prokázat dobrodiní, tak ať třeba napíše nějakou vtipnou moudrou knihu a já se rád poučím, pokud ale místo toho v mukách zemře, tak mi tím těžko nějak pomůže. Když mě chytí lidojedi, ale najde se dobrodruh, který mě odváže od kůlu a ukáže cestu pryč, sám však zakopne o větev, vzbudí pozornost lidojedů, lidojedi ho chytí, uvaří a snědí, pak přece je pro mě významější, že mě osvobodil, to že kvůli mě zemřel je naopak chyba.

Tento výklad vznikl posunutím významů z prvního: Hřích už není porušení Božích příkazů, ale jednání vedoucí k nešťastnému životu tj. Bůh hříchy nepotřebuje trestat - člověk se vytrestá sám. Jen škoda, že to nefunguje: všichni víme, že nepoctivost se sama obvykle nepotrestá a proto k neštěstí nevede. U posledního soudu nesoudí Bůh, ale člověk sám sebe. Peklo netvoří oheň, ďáblové a kotle plné vařených hříšníků, nýbrž je plné lidí, kteří nechtěli do nebe. Jasně - pokud je nebe ideální stav, tak by peklo podle této definice nejspíš zůstalo prázdné, ale já si to takhle nevymslel, to (byť zamlženě) tvrdí křesťané. Ta zamlženost spočívá v tom, že křesťané tvrdí něco jako, že do pekla jdou ti, kteří "nedorostli".

3) Ziólkowski zase tvrdí, že svým utrpením nám Bůh dokázal svou lásku k nám. Problém je stejný jako výše: samo utrpení nic neznamená. Svou lásku nedokážu sebevraždou. Pokud chtěl dokázat svou lásku k nám, měl k dispozici nekoněčné množství jiných a lepších možností. Pokud by utrpení byla nějaká nutná cena, příčina nějakého dobra, tak by bylo skutečně nanejvýš laskavé, kdyby ho Bůh pro nás podstoupil. Bůh však, jak se mi zdá, podstoupil utrpení "jen tak" "pro nic za nic", a pak začal tvrdil, že to bylo z lásky.

4) Biskup Malý zase soudí, že Ježíš svou smrtí dokázal svou naprostou svobodu. (Buďme ale spravedliví: tuto teorii nevypotil jako odpověď na otázku, co je vykoupení, ale jako odpověď na otázku, čím může Ježíš dnes inspirovat ateisty.) Těch 5 nebo kolik lidí, co se letos (2003) v Česku upálilo, jakoby mu dávalo zapravdu...

5) To mi připomnělo jinou možnost: Ježíš (Bůh) chtěl svou smrtí šokovat podobně jako Palach. To ovšem s vykoupením a spásou má jen málo společného.

6) Bůh chtěl zbožštit utrpení. Chtěl mu dát smysl. Ale jaký ten smysl je, to je otázka. A je to vůbec poněkud perverzní.

7) Ani teologům se nabízená řešení příliš nezdála, a tak si vyspekulovali třeba očistec nebo různě mlhavé kompromisní varianty předchozích řešení. Čert aby se v tom vyznal. Třeba se říká, že Ježíš svou smrtí a vzkříšením "porazil hřích". Bohužel se člověk už nedozví, co to znamená.

Modlitba

Už v dobách počátků benediktinského řádu, jehož heslo je "Ora et labora" (modli se a pracuj), bylo patrné, že není možné se jen modlit, jen se věnovat záležitostem "duchovním", že je třeba i pracovat, že je třeba nalézt tu správnou rovnováhu. Hezky to vyjadřuje rčení: "Člověče přičiň se a Pán Bůh ti pomůže". Nicméně nikdy mi nebylo zcela jasně známo, jak, proč a za co se má tedy člověk modlit.

Často se v souvislosti s modlitbou zmiňuje Ježíšův výrok : "Ne má, ale tvá vůle se staň." Nabízí se otázka, jaký má prosebná modlitba vůbec smysl, když stejně všechno, oč lze prosit, už Bůh ví předem a protože je dobrý, tak to i dělá. Já osobně z toho činím závěr, že prosit Boha o něco smysl nemá, ale mohu se samozřejmě mýlit...

V KKC(§2736) se praví: Jsme přesvědčeni, že "ani nevíme, oč se máme vlastně modlit" (Řím 8,26)? Prosíme Boha o "vhodná dobra"? Náš Otec ví, co potřebujeme, dřív než ho o to prosíme, ale čeká na naši prosbu, protože důstojnost jeho dětí je v jejich svobodě. Je tedy třeba modlit se v jeho Duchu svobody, abychom mohli opravdu poznat jeho přání.

Čili když to shrnu. Při prosebné modlitbě se má člověk v božím "Duchu svobody" (znamená velké "D", že se míní Duch Svatý jakožto jeden z Trojice (co potom ale znamená předložka "v")?) "svobodně" rozhodnout pro boží vůli, tu však musí v téže modlitbě hledat a stejně tak musí prosit o její uskutečnění. Úvaha je v tom ta, že má-li se uskutečňovat "Boží vůle", nesmí to být proti vůli lidské. To je často nemožné.

Uvedu příklad zdánlivě trochu přitažený za vlasy. Hraje se fotbalový zápas Sparta-Slávie. Řekněme, že nějaký zbožný sparťan se pomodlí za úspěch svého klubu. Jak si s tím Pán Bůh asi poradí? Je sparťan nebo slávista? Ani jedno ani druhé samozřejmě, nezbývá Mu tedy než nedělat nic. Dobře, tenhle příklad je blbost, ale vezměme jiný, docela podobný. Jsou dva bratři, jeden křesťan, druhý ateista. Křesťan prosí Boha, aby jeho bratr "uvěřil". Má to smysl? Nebo modlitby za světový mír.

Jiným druhem modlitby je modlitba děkovná. K tomu nemám moc co dodat, snad jen tolik, že křesťané Bohu děkují i za věci, za které Bohu díky vůbec nepatří. Je-li vše od Boha, co je potom nějaká lidská svoboda, lidské konání, tvořivost? Ovšem i zde platí, že v děkovné modlitbě nejde o děkování. Je to spíš takové duševní cvičení. Snaha přesvědčit sám sebe o tom, že Bohu je za co děkovat.

Konečně posledním druhem modlitby je modlitba oslavná. Samotný koncept oslavné modlitby se mi vůbec nelíbí. Což je Bůh nějaký exhibicionista, který usiluje jen o to, aby mu všichni tleskali? Rovněž špatně. Jde přece o to, aby člověk pochopil Boží velikost, Božské vlastnosti a přesvědčil se, jak jsou chvályhodné. (Pro doublethinkery: a zapomenul na ty vlastnosti špatné.)

Jsme tu tedy svědky nenápadného posunutí významu. Je přece celkem přirozené pro nábožensky založeného člověka Boha o něco prosit, za něco mu děkovat apod. "Něco" konkrétního. Jako v mezilidských vztazích, někdo mi prokáže dobrodiní, tak mu poděkuju, nějakou drobnost od někoho potřebuju, tak poprosím. Takový smysl jsem očekával i já. Omyl. Modlitba je pouze jakési duševní doublethinkové cvičení, které se mimochodem bez Boha docela dobře obejde, ve kterém jde o to, znovu se pokusit přesvědčit sám sebe, že víra má "pravdu".

Pravé štěstí

Žijeme v době, která si říká postmoderní. Pro mnoho lidí to znamená obhajobu jejich lenosti. Pravda je prý nezjistitelná nebo dokonce vůbec neexistuje, přinejmenším aspoň ne jediná. S takovým přístupem těžko mohu souhlasit. Ukazuje se, že nemá smysl skutečnost nějak rozdělovat. A je-li jenom jedna skutečnost, je jen jedna pravda. Postmoderní způsob myšlení se pak stává naopak očišťujícím od všemožných "pravd" pochybných a se skutečností nesouvisejích. Pochybování nás nutí být náročnějšími ke svému poznávání, hledat co možná největší jistotu. Pro někoho je nejspolehlivějším (i když ne zcela spolehlivým) pramenem poznání věda. Pro jiného však víra. To jsou však zcela odlišné odpovědi na relativismus.

(Pozn. Takhle by se slovo relativní používat nemělo. Relativní neznamená totéž, co nejistý. Pokud prohlásím, že opery jsou nudné, je to relativní, zábavnost opery posoudí každý člověk podle svého a mohli bychom vést debatu o tom nakolik je vkus objektivizovatelný. Pokud ale řeknu, že opery nemám rád, pak je to pravda jako každá jiná a není na tom nic relativního. Pokud ale prohlásím, že Země je placka, pak na tom rovněž není nic relativního, jen to prostě není nepravda, Země je totiž naštěstí kulatá zcela objektivně a nezávisle na naší vůli, jak se o tom každý může přesvědčit. Záleží snad jen na tom, co rozumíme pojmem "kulatá". Čili je třeba rozlišit věci o kterých lze mluvit objektivně od těch, které lze posuzovat jen subjektivně. Rovněž je třeba si uvědomit, že nedokonalost jazyka neznamená automaticky nemožnost pravdivého poznání.)

Je pozoruhodné, kolikrát se třeba v KKC nebo jiných církevních materiálech vyskytují slova jako "opravdu", "pravý", "skutečně", "jistota" apod. A to i v místech, kde nejsou potřeba tj. ve větách typu Bůh existuje a tedy jistě existuje. Stálo by to možná za nějaký psychologický rozbor. Myslím, že věřící se těmito slovy snaží přesvědčit především sami sebe, že jistotu mají, ačkoli sami podvědomě cítí, že to není tak docela pravda. Pokud jsem tedy mluvil o postmoderním myšlení, tak je jasné, že s ním církev nesouhlasí. Jenže ne proto, že by znala nějaký spolehlivý způsob jak pravdu poznat, ale proto, že se cítí pochybováním ohrožena. Její odpovědí není maximální poctivost a otevřenost, ale jen neustálé omílání "pravd" vlastních a nezpochybnitelných.

Zvláště o Vánocích to lze sledovat docela jasně. Biskupové a kněží píší do novin, jsou zváni do televize, rozhlasu a internetových debat, vysílají se jednostranně podané "hrdinské" biblické příběhy, a to pro i chudáky děti. (Viděl jsem kousek animovaného Prince egyptského, větších manipulací se na Bibli snad nedopouštěli ani komunisti.) Církevní představitelé s naprostou samozřejmostí zapomínají dodávat takové ty zdvořilostní uvození vět jako "podle mě", "domnívám se" atp. Oni totiž "vědí". Vysvětlují nám pak, jaký je pravý smysl Vánoc, co jsou skutečné hodnoty a kde je trvalé štěstí. Jsou zarmouceni z přemíry konzumu a nedostatku "duchovních hodnot". Do rozpaků je uvádí tradiční vánoční Ježíšek.

Možná by bylo zajímavé představit si podobnou debatu , kterou by "pohané" vedli s křesťany o "pravém" smyslu Vánoc někdy před stovkami let.

Co totiž znamená to kouzelné slovo "pravý"? Buď to může znamenat smysl původní, tj. smysl dává svátku ten, kdo jej ustavil, což by podporovalo názor církve. Ale stejně dobře to lze chápat tak, že smysl dává svátku ten, kdo jej slaví, a pak je tento pojem relativní.

Podobně můžeme uvažovat o "skutečných" hodnotách, "trvalém" štěstí a "opravdové" jistotě. Všechno to jsou věci, na které neexistuje objektivní měřítko, takže ty přívlastky v úvozovkách nemají vůbec žádný smysl. A od věřících je nekorektní, že předstírají, že jejich smysl znají.

Svatá rodina

Tj. Panna Maria, sv. Josef a Ježíš.

Pojetí úlohy Panny Marie se mezi jednotlivými církvemi dost liší. Mariina obliba patrně odráží touhu po nějaké ženské bohyni, velké matce apod. Dočetl jsem se, že tzv. Černé madony vznikly vývojem z kultu Isis. Nejspíš pomocí oblíbené církevní finty přebití pohanského obřadu církevním obřadem, pohanského svátku církevním svátkem, pohanského boha světcem.

Pokud jde o Mariino celoživotní panenství. §500 KKC říká: Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách. Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, "Ježíšovi příbuzní" (Mt 13,55), jsou syny Marie, Kristovy učednice, která je příznačně označena jako "druhá Marie" (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné, podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé.

Když jsem si ale dva zmiňované úryvky v Bibli přečetl, velice jsem se podivil. Pro jistotu je zde uvedu: Což to (Ježíš) není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? (Mt 13,55) Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. (Mt 28,1) V těchto verších se žádná souvislost mezi druhou Marií a "Ježíšovými sourozenci" neustavuje, možná že někde jinde, ale proč to potom není uvedeno v KKC? Navíc Bible vyjmenovává Ježíšovy bratry v souvislosti s jeho matkou Marií, takže slovo bratr přece jen asi znamená bratr.

Další věc je, že slíbený Mesiáš měl být z Davidova rodu. Z Davidova rodu však byl podle Bible sv. Josef, a tedy nebyl-li Ježíš jeho syn, pak nebyl ani z rodu Davidova. Sama Bible (Lk 3,23) říká: ... Jak se mělo za to, byl syn Josefa, ..., což ovšem vůbec nic netvrdí. S tím mesiášem z Davidova rodu to však nemusí být tak jednoduché. Ježíš sám o tom totiž polemizuje: "Když Ježíš učil v chrámu, řekl jim ještě: "Jak mohou zákoníci říkat, že Mesiáš je syn Davidův? Sám David řekl v Duchu svatém: `Řekl Hospodin mému Pánu: usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.´ Sám David nazývá Mesiáše Pánem, jak tedy může být jeho synem?" (Mk 12,35-37) na druhou stranu ale jak jinak chápat slib Davidovi ve starém zákoně (2.Samuel 7,8-16), Pavlovo kázání (Sk 13,23) nebo v evangeliích často používané oslovení Ježíše "Synu Davidův, smiluj se nade mnou"? "Syn Davidův" tehdy bylo synonymem pro "mesiáš", což zase svědčí spíš o tom, že Ježíš nemusel být fyzicky Davidovým potomkem - že to jen popletli (nebo aspoň zamotali) evangelisté.

Setkal jsem se se dvěma způsoby obhajoby Bible. První způsob tvrdí, že příslušnost do rodu stačí právní. Josef Ježíše přijal za vlastního. To, ale i další věci odporují zaslíbení v 2.Samuel 7,8-16, kde Bůh slibuje potomka z "lůna" Davidova, což, jak to vidím, značí tělesný původ. Druhý způsob tvrdí, že Ježíš je z rodu Davidova po matce (Marii). To ovšem nemá v Bibli opodstatnění, o Marii toho z Bible víme jen málo a nevíme, zda byla z rodu Davidova. Kromě toho si nejsem jistý možností příslušenství do rodu po ženské linii v tehdejší době.

Nicméně Ježíš se za mesiáše prohlašuje pokud vím jen u Mk před radou (Mk 14,61-62), na jiných místech nemluví jednoznačně nebo se prohlašuje za "Syna člověka". Co však toto označení má znamenat není jasné. Další olej do sporu o Krista přileje Řím 1,1-4, kde se mj. praví: ...o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, ... . Což je argument pro církví dávno zavrhnuté učení o tom, že Ježíš byl "adoptivním" Božím synem. Kromě toho je třeba zmínit i (snad) pomluvu, že Ježíš je nemanželským synem Marie a římského vojáká Pantery, s kteroužto pomluvou první církevní otcové dlouho bojovali a jejíž dozvuk se objevil i v Koránu.

Tajemství

Způsob použití tohoto slova v křesťanství je neobvyklý. Tajemstvím se v křesťanství nazývá to, co je sice pravda, ale my to nemůžeme pochopit. Tato idea by se mi docela líbila, pokud by skutečně sloužila k poctivému vymezení toho, co víme a co víme, že nevíme. Nikdo není vševědoucí a vědět, co nevím je jeden ze základních předpokladů poznávání. Jenže v křesťanství má tajemství širší dosah. Z tajemství je možné "čerpat", případně se do něj "ponořit". Pokud ale o nějakém tvrzení prohlásím, že mu nemohu rozumět, pak z něho nemohu vycházet při svých úvahách, nemohu z něj nic vytěžit. Navíc tajemství jsou formulována tak, že v sobě skrývají rozpor. Což je, zdá se mi, hlavní důvod k jejich zavedení. Pokud se věrouka zamotává do problémů, prohlásím něco za tajemství a je vystaráno.

Jako příklad si vezměme trojjedinnost Boží. V KKC (§234) čteme : Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v "hierarchii pravd" víry....

§253: ...Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: Otec je všechno to, co je Syn, Syn je všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh podle své přirozenosti....

§254: ...Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn....

Jak může tajemství (tj. něco, co nevíme) být "nejzákladnějším učením"? Jak může být jedna božská osoba celým Bohem (1=3?)? Jakto, že pokud je každá osoba celým Bohem, tak Syn není Otec (celý Bůh není celým Bohem?)?

Zajímavé také je, že křesťanství o sobě prohlašuje, že je monoteistické. I z hlediska křesťana je to trochu podivný monoteismus. Křesťané se třeba modlí jak k jednotlivým božským osobám (odhaduju, že nejoblíbenější je Syn tj. Ježíš), tak i k "Bohu" tj. k Trojici. Nemůžu si pomoct, ale to mi přijde jako komunikovat s úřadem nebo s davem.

Uveďme ale další příklady: Boholidství Ježíšovo - je pravý člověk a pravý Bůh, dualita autorství Bible - je napsána člověkem i Bohem, přepodstatnění (transsubstanciace) oplatky v "tělo Páně", absurdita (zbytečnost) utrpení na kříži.

Věřící pak může argumentovat takto: I seriózní věda má přece svá tajemství. Kvantová fyzika přece říká, že sama hmota vykazuje vlnově - částicovou dualitu, případně podle Einsteinovy teorie relativity je hmota a energie jedno a totéž. To nemůžeme pochopit, můžeme s tím ale počítat. Neboli neříká to sice moc o skutečné podstatě, ale slouží dostatečně pro praktické účely. Konečně tajemství se nevzalo samo od sebe - nevymysleli si ho lidé, ale sama příroda.

Nebudu si hrát na odborníka na kvantovou fyziku, ale musím tato tvrzení zkorigovat. Tvrzení, že hmota je současně částicová stejně jako vlnová je prostě nesmysl. Úplně stejný nesmysl jako říkat, že jdu současně dopředu i dozadu. Nic takového kvantová fyzika ale netvrdí. Ta má svoje jednotné vzorce. Jenže představovat si hmotu jako něco, co splňuje nějaké složité vzorce dost dobře nejde. Přitom z těch vzorců vyplývá, že v některých situacích dobře poslouží představa vlny, v jiných situacích zas představa částicová. Kdy se dá (nebo nedá) ten který model použít samozřejmě nezávisí na naší libovůli, ale vyplývá to právě z těch protivných vzorců.

Pochopitelně i kvantová fyzika je ještě nedokonalá. Dalo by se snad i říci, že tajemná. Je to ale dáno její neintuitivní a abstraktní povahou, ne její nepoznatelností.

Podobně i teorie relativity neříká, že hmota a energie je totéž. Říká jen, jak se může jedno proměňovat v druhé (a naopak).

Bible

Přístupy lidí k Bibli se značně liší. Asi víc než u jakékoli jiné knihy. To sice dělá Bibli jedinečnou, ovšem nijak to nedokazuje její pravdivost a inspirovanost Bohem. Někteří lidé Bibli vůbec neznají nebo z ní přinejmenším nic nečetli. Dále jsou lidé, kteří (aspoň) část Bible četli, ale nevidí v ní nic zvláštního, než jen starobylý text, dnešnímu člověku říkající jen velmi málo. Jiní lidé naopak věří tomu, že v Bible je napsána základní pravda, kterou se má člověk řídit. Biblické texty berou do slova a jen s pomocí doublethinku se jim daří překonávat nástrahy tohoto přístupu. Nakonec si nechám přístup církve katolické (a jistě i mnoha dalších církví i křesťanů). Katolící sice nevěří v "doslovnou" pravdivost Bible nebo přesněji řečeno v její historickou přesnost (pravdivost), ale tvrdí, že Bible obsahuje pravdu "teologickou". Tomuto přístupu bych se chtěl věnovat trochu víc.

Povšimněme si opět dalšího dualismu, tentokrát dualismus autorství Bible. Výlučným autorem Bible je Bůh, který do textu protlačil vše co chtěl a na druhé straně je výlučným autorem Bible člověk, který všechno zapsal (a jak se zdá tak rovněž všechno zkazil).

Největší chybou při čtení Bible je prý vyloučení "hlavního hrdiny" (Boha). Takhle pak vzniká typický bludný kruh. Pro čtení Bible je potřebná víra v Boha a přitom Bible je jedním z jejích údajných pramenů. Znamená to rovněž, že Bůh je podprůměrný pedagog. Napsal knihu, které nikdo nerozumí, jen on sám, a musí její obsah pořád někomu vysvětlovat.

Dalším "předpokladem" pro "správné" čtení Bible je uvědomit si, že Bible je Boží slovo, tedy Logos a tedy Kristus a tedy o Kristu. Komu tato úvaha připadá přinejmenším uspěchaná, tomu gratuluji. Dokonce bych to ani neměl nazývat úvaha, je to spíš takový sled volných asociací. V jejím světle by se měla poněkud změnit jedna ze základních křesťanských otázek "jaký je Bůh" na "co je Bůh". Bůh je jeden a současně tři, Bůh je současně člověk, v člověku, ve společenství, ve svátostech, všude, je též kniha, spousta malých oplatek, Bůh zemřel a obživl.

Bagatelizace historičnosti Bible a vyzdvihování jejího údajného "teologického" obsahu neznamená přítomnost dvou pravd (rozum x víra), ale znamená to aspoň ztížení rozhodnutí o tom, co vlastně Bible říká. Odkud víme, že bibličtí autoři nás chtěli poučit jen o jakémsi svém poznání Boha, že chtěli zapsat věrně to, čemu sami věřili? Možných důvodů pro sepisování Bible lze najít víc: touha po moci a snaha udržet si výsadní postavení ve společnosti, patriotismus spojený s úctou k odkazu předků, snaha čtenáře poučit o fungování tohoto světa (z širšího hlediska), sesbírání bájí, snaha idealizovat vlastní dějiny nebo dokonce je falšovat třeba proto, aby vznikl dojem, že věřit je normální, vzhledem k tomu, že víra většiny Izraelců nebyla tak silná, jak by bylo potřeba apod.

Zajímavé je rovněž zamyslet se nad tím, zda bibličtí autoři sami věřili tomu, co píšou. Pokud totiž například věřili báji o stvoření světa, pak se z dnešního hlediska mýlili, pokud tomu ale na druhou stranu nevěřili, pak jsou z dnešního hlediska podvodníci. Církev se přiklání pokud vím spíše k druhé variantě s tím, že se ale nejedná o podvod, ale o podobenství. Nicméně vezmeme-li si třeba příklad proroka Eliáše, který byl dle Bible vzat do nebe na ohnivém voze, tak my v tom sice nějaké "podobenství" můžeme vidět, ale faktem je, že Izraelci tomuto detailu věřili a začali z něj usuzovat, že se Eliáš zas na zem vrátí, proto jsou v Novém Zákoně zmínky o tom, že Ježíš byl pokládán za Eliáše. Jestli tedy šlo o podobenství, tak se poněkud vymklo z rukou a zmátlo spoustu lidí.

Omyly a nepravdivosti v Bibli se často omlouvají tím, že v tehdejším svět měl k pravdě jiný (tj. méně náročný) vztah než má svět dnešní. To je sice pravda, jenže to Bibli nijak neomlouvá, naopak to zpochybňuje její aktuálnost pro tuto dobu. Nepravdy v Bibli je tedy prý třeba chápat spíše jako podobenství. Ani takový přístup nic nevyřeší, naopak přináší celou řadu problémů.

Je předně třeba odlišit, co Bible myslí vážně a co jako podobenství. Báji o stvoření světa si jen těžko někdo dovolí brát doslova, ale co třeba takové Ježíšovo zmrtvýchvstání? Není to také jen podobenství?

Položme si rovněž otázku, do jaké míry může nepravda posloužit pravdě. Jakákoli nepravda může podle mě mít jen didaktickou funkci, napomoci pochopení něčeho, co je přesně (a pravdivě) specifikováno jinde. Pokud ale začneme zaměňovat pravdu s nepravdou, sešli jsme z cesty. Bible a její dnešní komentátoři se však takovýchto poklesků dopouštějí bez uzardění.

Vezměme si za příklad třeba projití Rudým mořem. Podle biblických komentátorů je zde obsažena teologická "pravda" o tom, jak Bůh pomáhal svému lidu (nebo dokonce analogie se zmrtvýchvstáním). Jenže pokud se to nestalo, tak to přece žádnou teologickou "pravdu" nedokazuje, ani dokazovat nemůže. Tvrzení že Bůh pomáhal svému lidu se stává pouhým "zbožným" přáním. Mám-li si vzít příklad z NZ, pak třeba uvažme "tři mudrce z východu". Teologové z toho vyvozují univerzálnost Ježíšova mesiášství. Jenže pokud žádní mudrci nepřišli, tak se tím zase nic nedokazuje. Takovéto příběhy mohou dokazovat pouze to, že jejich autoři nás o tom chtěli přesvědčit.

Jiný problém je, jak zjistit onu teologickou "pravdu", kterou by měla Bible vyjadřovat. Obávám se, že přístup teologů je spíš takový, že soudobé představy o tom, co by Bible měla říkat se do ní snaží nějak napasovat. V tomto smyslu se tedy interpretace Bible zcela obejde bez Bible, Bible takový přístup jen komplikuje. Podobně se můžeme ptát, podle jakého kritéria byly vůbec vybrány kanonické biblické knihy. Jak byla posouzena jejich "inspirovanost" Bohem? Připadá mi, že celé teologické zkoumání je postavené na hlavu, že pracuje podle schématu: "víme", že je inspirovaná=>musí mít smysl=>najdeme ho, zatímco správný postup je přesně opačný.

Zaujala mě i otázka proroctví v Bibli. Dnes biblisté chápou proroctví spíš tak, že proroci se snažili spíš lidi burcovat a povzbuzovat, než předvídat konkrétní události. Podle některých biblistů jsou proroctví v Bibli "antedatována" - tj. prorok ve skutečnosti mluví o své současnosti, ale v Bibli je jeho výrok vyrčen v jeho minulosti, čímž se jeho "proroctví" automaticky plní. Někdy se to týká jen části proroctví - splněním něčeho dodáme proroctví důvěru, zbytek proroctví, který se už týká skutečně budoucnosti, je pak důvěryhodnější. Latinsky se tomu říká "vaticinium ex eventu".

Pokud zůstaneme u tradičního chápání proroctví - předpovídání budoucnosti, objeví se několik možných přístupů: Ideální by bylo, kdyby bylo proroctví formulováno jasně. Pak by v čase, kdy se proroctví má splnit (ten čas by měl bý dán přesně), bylo možné ověřit, jestli se proroctví skutečně splnilo. Tak to ale v Bibli nefunguje: proroctví nemají ani jasné podmínky splnění, ani jasné časové určení. (Nebo je mají, ale pak jsou nesplněná.) S takovým proroctvím je nicméně problém, že pokud o nich lidé vědí, mohou je buď aktivně plnit (což by nedělali, pokud by o nich nevěděli) - což jim usnadňuje uskutečnění nebo naopak se je snažit zničit. Zejm. Matoušovo evangelium je plné odkazů na to, co Ježíš údajně splnil za proroctví. Mohla to být pravda, mohl to být Ježíšův záměr, mohl to být ovšem také jen záměr evangelisty. A to pomíjím častý problém, že si Matouš to proroctví vycucal z prstu (v SZ jeho proroctví buď nejsou nebo znějí odlišně nebo se týkají něčeho úplně jiného a "souvisí" jen slovně).

Evidentně nesprávný je přístup, který používají šarlatáni. Využijí nejasné formulace proroctví a nějakou událost ze současnosti se pokusí na proroctví napasovat. Problém ale je, že než se ta událost stala, tak šarlatán ještě nevěděl, že proroctví se bude týkat zrovna takové události. Kdyby prorok skutečně věděl o události dopředu, zformuloval by proroctví jasněji.

Určitým aspoň diskutabilním kompromisem je chápat proroctví nikoli jako předpovězení něčeho, ale jako potvrzení něčeho. Proroctví je jakási šifra, kterou se nám podaří rozluštit teprv až k události dojde (jakýsi vzkaz z minulosti, který si přečteme až v přítomnosti - znalci Asimova (kterého ale jinak zas až tak nemusím) si vzpomenou na Nadaci). Jakmile je ovšem šifra rozluštěná, dodává to dané události na významu, protože se o ní zmiňuje dávný výrok. Výrok jsme dosud nechápali, ale předpokládá se, že byl myšlen právě na tuto událost. Problémem je samozřejmě to samé, co výše - odkud víme, že jsme "šifru" rozluštili správně? Že byla myšlená jako poselství, ne jako (nesplněná) předpověď něčeho úplně jiného. Na druhou stranu, pokud byl prorok "jen" mluvčím Boha, tak klidně si on sám mohl myslet, že něco předpovídá, ale skutečný Boží záměr byl, že je to "zašifrovaný" vzkaz. Buď jak buď stejně je problémem i to, proč za sebe nechá Bůh mluvit někoho jiného.

Na závěr ještě několik málo dalších biblických poznámek.

Nebiblické prameny

Apokryfy
Oficiálně neuznané knihy, nicméně vítaným zdrojem lidové víry a potažmo Tradice, odtud pochází např. učení o nanebevzetí Panny Marie, betlémský oslík a vůl, 3 králové (v Bibli mudrcové), rouška Veroničina aj.
Relikvie a to ostatní
Loretta (r. 1295 tam andělé údajně přenesli domek sv. rodiny z Nazareta), sv. Hrob (nejspíš vůbec neexistoval a Ježíš byl pohřben spolu s odsouzenci - sv. Pavel ani první církevní historici jej totiž neuvádějí, uvádějí však hrob Jakuba bratra Páně; hroby bohů ale byly poměrně běžné - Diův, Dionýsův), sv. Kříž (údajně objeven sv. Helenou, matkou Konstantina - církevní historici však objev neuvádějí; mimochodem kolik existuje po světě úlomků sv. kříže, hřebů a kopí? Všimněte si také přístupu církve. Víra v pravost reliknií není sice pro věřícího závazná, ale církev ji doporučuje.), Petrův dům (z 1. st, popsán modlitbami k Petrovi, ??), Turínské plátno (před r. 1204 o něm není zmínka, "objeví" se až po dobytí Konstantinopole křižáky čili v době hromadného "objevování" relikvií, nicméně jeho pohnuté osudy jsou velice působivé)
Legendy
Konstantin Veliký
"In hoc signo vinces"(Pod tímto znamením (kříže) zvítězíš (v bitvě)), jenže tehdy ještě kříž nebyl symbolem křesťanů. Kromě toho Konstantin rozhodně nebyl žádný svatoušek a křest přijal až těsně před smrtí.
Tacitovy Anály
Plinius ml.
Suetonius
Josefus Flavius
Rozporuplná postava židovské historie, vedl dobrodružný život, stal se Římanem, sepsal jedinečná historická díla Židovské starožitnosti a Židovská válka. V Židovských starožitnostech je pasáž o Ježíšově božství, ta však zřejmě byla vsunuta až křesťanským opisovačem (což také možná spis zachránilo před zničením), protože sám velký apologet Origenes Flaviovi vyčítá, že v Ježíšovo božství nevěří.
Filon Alexandrijský
Zpopularizoval tezi o Logu (tvůrčím božím či božském Slově), Logos však jako asi první personifikoval jako syna božího, vliv na Janovo evangelium, zvláště na jeho začátek.
Porfyrios
15 svazků proti křesťanství, vše spáleno (křesťany).
Celsus
Filosof, přítel Marka Aurelia, taktéž jeho spisy byly spáleny, ale dochovaly se jeho citace v Origenově polemice.
Origenes

Co vlastně zradil Jidáš?

Postava Jidáše vždycky způsobovala spory. Objevuje se tu několik otázek. Proč Jidáš zradil, co vlastně zradil a měl vůbec na výběr? Byl největším hříšníkem, nástrojem osudu nebo ubožákem?

Jedna interpretace líčí Jidáše jako humanistu, který se stará o chudé a nechápe Ježíšovu umanutost, že se tak naivně vydává na smrt. Člověk, který ale delší dobu následuje svého mistra, že by najednou zradil, to by nedávalo smysl. Jiná interpretace proto líčí Jidáše jako "jidáše", tj. opovrženíhodného a prospěchářského zrádce, který svoje přesvědčení prodal. Dále, Ježíš předpovídá, že ho někdo zradí, a dokonce i kdo ho zradí. Kdyby pak Jidáš nezradil, Ježíš by byl usvědčen ze lži. Kromě toho, byla-li smrt mesiáše předurčena Bohem, měl Jidáš vůbec nějakou šanci se osudu vzepřít? To je docela spor s možností lidské svobodné vůle (a to přímo v Bibli).

Bylo by zvláštní, kdyby si člověk, který se pohyboval v Ježíšově přítomnosti, neuvědomil, o koho tu jde, kdo je Ježíš. Pokud si to uvědomil, pak zas nelze pochopit, že by ho zradil.

Zajímavé ale je, jak a co vlastně Jidáš zradil. Evangelijní verze popisuje Jidášovu zradu tak, že Jidáš přivedl ozbrojený zástup k Ježíšovi a polibkem na pozdrav určil o koho přesně se jedná. V té hodině řekl Ježíš zástupům: Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne. (Mt 26,55) Ježíš musel být známý kazatel, jinak by ho ostatně nechtěl nikdo odstraňovat, a proto je zvláštní, že jeho nepřátelům stálo za to si zaplatit zrádce, aby Ježíše identifikoval.

Karol Sidon (a nejen on) k tomu říká, že evangelijní příběh je zkreslený, že Ježíš byl revolucionář a Getsemanská zahrada prý bylo strategické místo v Jeruzalémě, odkud chtěli Ježíšovi následníci začít povstání. Dá se předpokládat, že za takových okolností bylo třeba jednat rychle a povstání odhalit, k čemuž byl zrádce nezbytný. Navíc byl-li Ježíš skutečně revolucionářem, měl při sobě nepochybně své ozbrojence, kteří by za něj bojovali. Pokud se ale podařilo odlákat Ježíše stranou, bylo možné jej zadržet celkem bezbolestně. To jsou dosud jen spekulace, třeba se někdy dozvíme víc. Otázku Jidáše však podle mého názoru tato spekulace zodpovídá lépe než verze evangelijní.

Alternativní komentář Otčenáše

Evangelijní verze jsou Lk 11,2-4 nebo Mt 6,9-13. Podržím se třeba Matoušovy verze: Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Následující komentář není míněn jako seriózní analýza, ale spíš jako parodie na křesťanské výklady. Má mimo jiné prokázat to, že manipulovat se dá oběma směry.

Otče náš. Je to modlitba k Otci, ne tedy k Synu ani k Duchu Svatému.

Jenž jsi na nebesích. Co mají křesťané pořád s kritikou představy Boha jako starce na obláčku? Vždyť starce mají ve Zjevení a nebe už v Otčenáši. (Ať mi nikdo netvrdí, že si učedníci mysleli, že Ježíš nemá na mysli oblohu (nebesa, oblaka), ale místo(?), kde je Bůh.) Jde vlastně o to, zda považovat tuto větu za "epiteton constans" nebo ne. Tj. zda jde o určení polohy Boha (k čemuž se přikláním) nebo o definici pojmu "nebesa".

Buď posvěceno tvé jméno. Tak by mě zajímalo, kolik křesťanů této větě opravdu rozumí.

Přijď tvé království. Odtud tedy usuzuji, že ještě nepřišlo. Zvláštní je, že mnozí křesťané říkají, že "boží království" začíná už zde na Zemi.

Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Přijde mi zbytečné o to prosit. Ale o tom viz Modlitba.

Náš denní chléb dej nám dnes. Zvláštní prosba. Prosí za něco, co si člověk tak jako tak nakonec musí zařídit sám.

A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. Podmínkou spásy (jakožto věčného života) je tedy odpouštět druhým. (Kromě víry v Boha, Krista a dobrého života.)

A nevydej nás v pokušení. Tohle bohužel Bůh ignoruje a v pokušení nás vydává.

Ale vysvoboď nás od zlého. Otázka je, co je to "zlé"? Pokud existují nějací severokorejští křesťané, tak asi potvrdí, že ani tahle prosba není vyslyšena.

Boží milost

Boží milost je pojem širokého významu a dosahu v teologii. Obecně se snad dá říct, že jde o jakékoli dobrodiní prokazované Bohem člověku. Z mého pohledu je to jen další "deus ex machina" podobně jako třeba "tajemství". Koneckonců, Boží milost je pochopitelně "tajemstvím".

Věřící si do Nového roku přejí hodně "Božího požehnání" tj. hodně milosti. Otázkou je proč? Copak Bůh sám nedává neustále maximum milostí kdekoli, kdykoli a komukoli? Je snad třeba chápat Boží milost jako lhostejnou "přízeň Štěsteny"?

Mnozí teisté se za Boží milost modlí, jiní si nechávají od kněží žehnat. Klíčová otázka je, jestli to skutečně nějak pomáhá. Pokud já vím, tak ne, ale pochopitelně, že žádná taková studie neexistuje. Což je zvláštní: jaký krásný argument pro Boží existenci by to byl a jak snadné by bylo takovýto experiment uspořádat. Otázkou samozřejmě je, jestli by se ho Bůh byl ochoten účastnit, ale proč ne? Nebo snad věřící nevěří, že žehnání má smysl? Proč ho potom provozují? Tady asi bude stejná argumentace jako s modlitbou: nemodlíme se proto, že bysme něco chtěli, ale abysme si uvědomili, co vlastně máme chtít. (Jakkoli je to nebiblické.) Další otázka je, podobná jako v předchozím odstavci: Je třeba si milost vyprosit? Nedává ji Bůh sám od sebe?

Jiná typická výmluva je, že aby milost byla účinná, musí ji člověk "přijmout". Absurdní je, že se pak někteří modlí za to, aby měli sílu milost přijmout. Takže abysme mohli přijmout Boží milost, musíme nejdřív přijmout Boží milost. To pochopitelně nefunguje, ten kruh se někde musí prolomit. A kupodivu je to člověk, kdo tento krok musí učinit. Ale samozřejmě zbývá otázka, co znamená to "přijetí". Je přece absurdní, abysme odmítali, co nám dobrý a všemohoucí Bůh nabízí.

Kromě toho existuje v teologii i neodmítnutelná milost. Jenže tím se problémům nevyhneme. Křesťané svádějí veškeré zlo v posledku na člověka (jinak by za něj mohl Bůh) - na jeho svobodnou vůli. Jenže člověk je slabý. Bůh mu pomáhá buď odmítnutelnou nebo neodmítnutelnou milostí. Tu odmítnutelnou musí ale nejdřív člověk přijmout - takže mu je k ničemu. Tou neodmítnutelnou zas Bůh porušuje lidskou svobodu, kterou jindy tak úzkostlivě respektuje. Zdá se tedy, že obě možnosti jsou pochybné. Buď existuje neodmítnutelná milost, takže je Bůh spoluzodpovědný za zlo, které lidi působí (protože mu mohl zabránit) nebo je zodpovědný za to, že slabého a svobodného člověka nechal bez pomoci.

Zpět na obsah