Etika

V následujícím budu parafrázovat a čerpat z knihy "Úvod do etiky" od Arno Anzenbachera. Postup, který autor zvolil je zhruba takovýto: Nejprve zformulujeme jakousi intuitivní verzi etiky (předporozumění) a pak se budeme snažit budovat etické systémy a s intuitivní verzí je srovnávat. Zatímco však neshoda mezi etickým systémem a "intuicí" vede autora k zavržení etického systému, mě vedla k přehodnocení a zpochybnění "intuice".

Předporozumění

Tradičně se k etice vážou následující pojmy (předpoklady): Existence dobra, možnost poznání dobra (svědomí), možnost konat dobro (svobodná vůle), povinnost konat dobro, sociální zřetel a univerzalita (jedinnost a všeobecná platnost, závaznost).

Existence dobra

V běžném životě každý člověk nějakou etiku používá, i kdyby to mělo být jen pravidlo: "Dělej si, co chceš." Jednání lidí i svoje vlastní klasifikujeme jako dobré nebo špatné, podlé nebo vznešené apod. Každý pokus nějak definovat dobro vede k otázce, jestli je tahle definice ta pravá. Jakobysme měli k dispozici černou skříňku, která nám odpoví na otázku: "Je tohle dobro?". Platónsky pohlíženo: jakoby existovala idea dobra, kterou sice nejsme schopni slovy vyjádřit, ani ji třeba nemáme přímo před očima, přesto jí ale nějak tušíme. Jakási "iluze skoro viděného" (narozdíl od "iluze nikdy neviděného" a "iluze viděného"). Nejsme třeba schopni přesně říci, co dobro je, ale jsme schopni o konkrétní teorii rozhodnout, zda je dobrá. Nebo jinak: cítíme, že si nemůžeme dobro svévolně předefinovat tak, jak by se nám zlíbilo. Cítíme, že dobro lze spíše hledat, než vymýšlet.

Možnost poznání dobra (svědomí)

Předpokládáme, že každý má nějaké ponětí o tom, co je dobro a zlo a že dobro se má konat a zlo se konat nemá, ovšem ne proto, že by nám to přinášelo nějaké výhody, ale pro dobro samo.

Kolem pojmu svědomí podle mě vznikají zcela zbytečné spory. Jejich příčinou je jakési jeho zbožšťování. Existence svědomí se tak stává jakýmsi "důkazem" duchovna (případně nějaké specifické "morální vrstvy") v člověku a tedy existence duchovna vůbec. Pokud za etické označíme jednání podle svědomí, pak se musíme vypořádat s problémy "bludného svědomí". Přitom ale nevidím důvod, proč svědomí považovat za něco víc než podmíněný reflex, který se z větší části naučíme v dětství a v dospělosti už s ním těžko co naděláme a který spíše než důkazem duchovna, je produktem kulturní evoluce. K tomu ještě nějaké vrozené zábrany, které máme společné s mnoha jinými sociálně žijícími živočichy.

Možnost konat dobro (svobodná vůle)

Při posuzování jednání člověka předpokládáme, že je "pánem svých činů". Tj. že se mohl rozhodnout i jinak. Pokud nás někdo trefí kamenem, nepřičítáme vinu kameni, ale člověku, který jej hodil. Předpokládáme u člověka "svobodnou vůli". To je předmětem největších sporů.

Na jedné straně je tu totiž tendence vyzdvihnout člověka z říše zvířat do říše "duchovních" bytostí a jak uvidíme tak také snaha držet se této tradiční (intuitivní) morálky.

Na druhé straně ovšem v přírodě kolem sebe poznáváme neměnné a "přísné" zákony, které pro nějakou svobodnou vůli nedávají prostor. To se zpravidla řeší tak, že člověka rozdělíme na hmotnou (deterministickou) část a duši, čili nehmotnou a tedy přírodními zákony nedotčenou část. Problém s duší ovšem je, že je to umělá vymyšlenost, která problém neřeší, ale posouvá. Musí se totiž vyřešit, jak tělo s duší interaguje. Přitom však víme, že vnímání nebo vůli člověka lze ovlivnit např. drogami.

Nějak definitivně tento spor vyřešit asi nepůjde. Ale z uvedeného a z faktu, že vůle není vědomá se mi zdá poctivější přijmout, že lidská vůle nejspíš svobodná není (přinejmenším není tak svobodná, jak bysme chtěli pro účely etiky). To má ovšem pro etiku dalekosáhlé důsledky. Dokonce to mnoho lidí formuluje tak, že bez předpokladu svobodné vůle není vůbec etika možná, takže existence etického uvažování je současně důkazem svobodné vůle.

Na druhou stranu ale vidíme, že zcela svobodná naše vůle není už z důvodů, že se něřídíme vždy etikou (že i křesťané hřeší). Jiný příklad je mučení. Zajatec, který je cenný tím, že zná nějakou důležitou informaci má velmi silnou motivaci svým mučitelům nic neprozdradit. Pak by jednak přestal mít pro své věznitele hodnotu a také by tím samozřejmě uškodil svým přátelům. Přesto ale podlehne své bolesti.

Povinnost konat dobro

Předpokládáme, že člověk nejen dobro konat může, ale i má. Popper dokonce (vtipně) definuje dobro jako to, co bysme měli činit. Pokud někdo činí zlo, je to něco jiného, než když třeba špatně hraje na housle. V našich očích takový zlo-děj klesá, ztrácí na lidskosti a kdoví, co ještě.

Sociální zřetel

Etika se zpravidla zabývá lidským jednáním ve vztahu k jiným lidem. Takže třeba morálně neodsuzujeme narkomana, protože si škodí svému zdraví, ale proto, že mu ostatní platí léčbu, protože krade a financuje organizovaný zločin. (Tento příklad je samozřejmě složitější (Má člověk "právo" škodit svému zdraví? Kdyby se drogy legalizovaly, pak by si je nemusel kupovat od mafiánů atd.), chci jen pomocí něj ukázat základní myšlenku, ne jej tady řešit.

Druhý sociální zřetel je, že etické systémy mají zájem na jakémsi "obecném blahu" či spravedlnosti. Tady vzniká hlavně problém, zda většina smí žít na úkor menšiny (společnost na úkor jednotlice).

Univerzalita (jedinnost)

Předpokládáme, že existuje nějaké objektivní měřítko mravnosti. Že se etika dá nějak dokázat. Že problémem není jen, co máme dělat, ale taky proč to dělat. Že je závazná pro všechny lidi (bez ohledu na to, zda se jim to líbí nebo ne). Že etika je jen jedna, nezávislá na kultuře, jen v různých kulturách jinak aplikovatelná.

Toho je možné dosáhnout několika způsoby. Např. tvrzením, že etika je nějak obsažena už v samotné lidské "přirozenosti" (že je vrozená) . Nebo zaštítěním etiky nějakým "absolutnem" (Bohem). Nicméně ani to nás příliš nezachrání: stále je to otázka, zda je tedy dobrá lidská přirozenost nebo proč Bůh vymyslel etiku právě takhle. A je tu navíc jedno nebezpečí: pokušení prohlásit vlastní etický systém za univerzální. (Ne proto, že bych věděl, že je, ale proto, že je můj.)

Tento problém a fakt, že ve světě žádný etický systém není všemi lidmi chápán jako univerzální, nás tedy přivádí k relativizaci etiky.

Hédonismus

Etický systém založený na principu, že dobro je slast a zlo je strast. Etika se tak stává jakousi ekonomií slastí a strastí, dává rady, jak prožít co nejslastnější život.

Ve své nejstarší a nejprimitivnější formě je hédonismus zaměřený čistě egoisticky a zajímá se jen o okamžitou slast. Snaha přiblížit se tradičnímu chápání však dala vzniknout následující argumentaci (a myslím, že to skutečně byla spíše tato účelová snaha, než že by ten argument byl nějak silný): Rozumně uvažující člověk, který chce maximalizovat slast bude dávat přednost slasti dlouhotrvající (stav blaženosti) před krátkodobou. Stejně tak je rozumné dodržovat určité zásady jako nezabíjet a nekrást, protože by je někdo mohl porušit v můj neprospěch. K tomu však potřebujeme předpoklad, že moje dobré jednání pohne ostatní, aby se aspoň stejně dobře chovali i oni, což je předpoklad pochybný. Lze to řešit třeba zapomenutím na osobní slast a zavedením "obecného blaha", jenže tím už Hédonismus ztrácí své kouzlo.

Hédonistická etika jen těžko vysvětlí altruismus, kterého jsme často svědky a který obvykle považujeme za dobrý. Když třeba do dalekého válkou trpícího města pošleme "humanitární pomoc". Hédonista by řekl, že pomoc posíláme proto, že v případě válečného konfliktu u nás bysme od ostatních očekávali to samé a nás to zas tolik nestojí. Jenže, skutečně je tohle naše motivace? Není tou motivací spíš soucit s trpícím? Kromě toho, to město je daleko a dost možná se jeho obyvatelé o naší pomoci ani nedozví a také se nedá zrovna očekávat, že by zrovna oni nám pomohli a už vůbec se nedá očekávat, že by u nás došlo k válečnému konfliktu.

Jiný možná lepší příklad: Dva horolezci zabloudí a snaží se dostat dolů. Jeden z nich je už tak unavený, že by sám nedošel. Proč by mu ten druhý měl pomáhat? Vždyť pokud by toho chudáka nechal tam, kde je, tak se o tom nikdo nedoví. Může třeba říct, že ho ten první (altruisticky) prosil ať odejde a zachrání aspoň sám sebe. Pokud nepomůže, tak sobě uškodí jen tak, že nedá příklad hodný následování. Kromě toho, skutečně stojí za to riskovat i svoje zdraví pro nejistou záchranu cizího života? Zde by asi hédonista argumentoval, že existuje způsob, jak řešit konfliktní situace - matematická teorie her. Jenže problém s hédonismem je v tom, jak by výsledky této "hry" ohodnotil. Zatímco svoji smrt by ohodnotil nějakou "nekonečnou" tj. velkou zápornou hodnotou, tak cizí smrt by ohodnotil jen nějakou malou zápornou hodnotou.

Další věcí se kterou se taková etika jen těžko vypořádá je smrt. Proč by se hédonisté neměli řídit principem "po nás potopa"? Hédonista by mohl tvrdit, že pokud by se řídil principem "potopa", mohli by se jím řídit i jiní, což by ohrozilo jeho slasti. Jenže "výhody" principu "potopa" využije zpravidla člověk, který cítí, že má smrt blízko před sebou. Takových lidí ale zpravidla není mnoho a ještě méně je lidí, kteří mají smrt ještě blíž než já. Navíc pokud mám blízko smrt, pak mě těžko může něco jiného nějak vadit.

Tyto problémy hédonismus podle mě může řešit jen postulováním (tvrzením bez důkazu - vírou) "mravního citu", hrdosti na sebe, či špatného svědomí, tj. vlastně dalších (poněkud umělých) slastí a strastí. Takže např. horolezec by do svého rozhodování zakalkuloval, že pokud nepomůže svému kolegovi, tak se do konce života nezbaví výčitek svědomí nebo že pokud se rozhodne pomoci, tak se stane hrdinou a bude na sebe hrdý nebo dokonce bude mít radost z toho, že se zachoval altruisticky.

Aby tyto postuláty jen tak nevisely ve vzduchu, bývají podporovány evolučním principem. Totiž společnost tvořená lidmi bez nějaké analogie "mravního citu" by trpěla přílišnou egoističností a dříve nebo později by byla smetena úspěšnější společností lidí s "mravním citem". Vzniká tady zajímavá otázka: o jakou evoluci se tady opíráme? Striktní hédonismus vyžaduje biologickou evoluci, která poskytne slast pro dodržování "mravního citu". Osobně se ale domnívám, že se spíš jedná o kulturní evoluci. Tj. slast poskytovaná "mravním citem" není biologická, ale je to jakýsi podmíněný reflex vtisknutý výchovou podle pravidel té které kultury.

To souvisí s mým osobím problémem, který s hédonismem mám. Když v metru pouštím sednout starou paní, tak si troufám říct, že moje úvahy se netočí kolem toho, jestli až budu starý, tak mě taky mladí pustí sednout (konec konců kdoví, jak bude vypadat metro za těch 40 let a kdoví, jestli budu vůbec naživu), to je spíš takový hezký bonus. Ve skutečnosti o tom zas tak moc neuvažuju. Jsem tak naučený, žádnou okamžitou slast mi to nepřinese (ani to není zrovna nejlepší investice, viz poznámka výše). Hédonista by asi popuzeně odpověděl, že když si neuvědomuju příčiny svého jednání, je to moje věc, ve skutečnosti ale jednám podle své slasti a strasti. Nevím, faktem ale je, že starou paní celkem nezajímá, jestli jednám podle racionálního kalkulu slastí nebo iracionálně, pro ni je důležité, že si může sednout.

Kantova etika

Nebudu předstírat, že jsem četl Kantovy kritiky (četl jsem kdysi pouze Prolegomena). Nebudu ani předstírat, že Kantovi rozumím. Kant mluví těžko srozumitelným jazykem plným podivných cizích slov, není dost systematický a přitom má jakousi mánii něco klasifikovat a uspořádávat do dvojic či trojic. To, co bude následovat, je tedy spíše jakási moje interpretace Anzenbacherovy interpretace Kanta. Abych se do toho nezamotával, vezmu to stručně.

Kantovo hlavní téma je určit vztah mezi zkušenostmi a rozumem. Protože heslovitě řečeno: "Zkušenost bez rozumu je nicneříkající, rozum bez zkušenosti je slepý". Kant proto rozdělil lidské poznávání na dvě části - předzkušenostní (apriorní, "čistý rozum") a (po)zkušenostní (aposteriorní). v jeho chápání jsou pak čas, prostor, kauzalita apod. "jen" předpoklady vůbec nějaké zkušenosti. Naše poznávání probíhá tak, že neznámý zdroj (věc o sobě) interaguje s našimi smysly, odtud náš rozum pomocí své apriorní části sestavá konkrétní zkušenost.

V rovině etiky patří hédonismus do zkušenostní části. Je-li něco v etice nezávislé na zkušenosti, pak je to forma obecného zákonodárství, kterou v různých obdobách obsahují snad všechny etické systémy a která je tedy snad společná všem lidem: Pokud se rozhodneme dodržovat nějaký etický princip, měli bysme nejřív uvážit, zda by byl myslitelný jako obecně závazný.

Z faktu, že člověk nezávisí jen na konkrétních zkušenostech, ale i na čistém rozumu Kant odvozuje určitou formu svobodné vůle, mravní autonomii jednotlivce a (empirickou) nepodmíněnost etiky. Z autonomie pak vyvozuje, že cílem etiky je člověk sám. Odtud pak plyne jiná formulace téhož obecného principu: Nikdy nejednej s člověkem jen jako s prostředkem.

Jednání podle čistého rozumu nám ale nezaručuje blaženost. Tady podle Kanta pomůže už jen víra v posmrtnou odměnu, potažmo víra v Boha (ačkoli pak zas musíme vysvětlovat, proč Bůh zlo dopouští, proč nás obtěžuje naším pozemským životem).

Kant se tak přibližuje tradičnímu předporozumění. Na druhou stranu si, jak se mi zdá, neuvědomuje, že i čistý rozum by mohl být výtvorem evoluce, tedy defacto jakési zkušenosti.

Hodnoty, imperativy a fakta

Požadujeme-li pro morálku univerzální platnost, je to jako pokoušet se dokázat matematickou teorii. Kdo ví něco o matematice, ví, že její tvrzení se dokazují z axiomů (logiky + dané teorie) pomocí odvozovacích pravidel. Podobně tomu může být i v etice. Nechci se pouštět do logik konstruovaných k tomuto účelu. Zůstaňme na intuitivní rovině. Klíčovým tvrzením je, že v etice potřebujeme také nějaké axiomy - tj. dále nezdůvodněné tvrzení či spíše soudy. Nelze založit etiku jen na faktech.

Např. víme, že kdyz někoho praštíme klakem, cítí bolest. Z toho ovšem nijak přímo nevyplývá, že bysme to neměli dělat. Můžeme si říct: bolí ho to, no a co? Jenže neřekneme si to, protože máme svoje hodnoty. Ty nám praví, že působit bolest je zlé. Teprve až na základě toho můžeme vyslovit imperativ: Nesmíš své bližní práskat klackem. Bez hodnot nelze odvodit ani imperativ "Nepůsob bolest sám sobě", což je přitom něco naprosto samozřejmého.

Mezi hodnotami můžeme zkusit najít nějakou co nejmenší množinu a tu považovat za axiomy dané etiky. Na základě znalosti faktů pak můžeme začít konstruovat imperativy. A o imperativech, které nám někdo předloží k posouzení můžeme zkoušet rozhodovat - pokud je naše teorie dokazuje, jsou přijatelné, pokud je vyvrací, jsou nepřijatelné, pokud je ani nedokazuje ani nevyvrací jsou neutrální.

Jenže které hodnoty jsou ty správné? Různé množiny hodnot mohou dát vznik různým etikám. Pokud si za základní hodnotu vezmu: "Vše, co mi působí slast, je dobré." dostanu jiný systém, než když vezmu "Vše, co ostatním působí bolest je dobré." Na základě čeho ale porovnat dvě různé morálky? Pokud chceme morálky nějak objektivně posoudit, nesmíme žádné hodnoty dopředu předpokládat. Ale pokud žádné nepředpokládáme, pak zas nemůžeme nic posuzovat. Čili nelze hodnotit morálky jinak než relativně - můžeme morálku posuzovat jen vůči nějaké jiné morálce. Např. z hlediska řekněmě "humanistické" morálky se nám bude fašistická jevit jako špatná a naopak - fašisté budou za špatný pokládat humanismus. Nelze ovšem dokázat, že humanismus je lepší než fašismus.

Pokud hodnoty není možné dokázat, odkud se tedy berou? Předně neplynou z pozorovatelných faktů. Z existence bolesti neplyne, že je bolest špatná. Můžeme uvažovat o různých zdrojích.

Může je určovat Bůh. Tady je problém, že hodnoty nejsou ve věcech samých, jde spíše o ohodnocené dvojice (hodnotící, hodnocený) navíc jen pro určitou situaci. Lidé považují bolest za špatnou, ale pro někoho za určité situace se může bolest jevit jako pozitivní (masochismus, asketismus, ...). Čili nemá smysl, aby někdo (Bůh) nadekretoval hodnoty. Já budu mít stejně svoje - buď ve shodě nebo v rozporu s těmi nadekretovanými. Věřící může namítnout, že Bůh přece ví, jaké hodnoty jsou ty nejlepší - že by tedy ode mě bylo hloupé je nepřijmout. Jenže v jakém smyslu jsou ty Boží nejlepší? Ve smyslu nějakého systému hodnot, tedy ve smyslu nějaké morálky. Co když ale neuznávám tuto Boží morálku?

Jiným zdrojem jsou vrozené hodnoty. Tady je problém, že se nezdá, že by měli všichni lidé stejné vrozené hodnoty, prostě proto, že se lidé nechovají stejně. Mezi lidmi jsou bohužel i vrazi a zloději. Lidé si ubližují. Jak tuto chybu vysvětlit? Buď mají vrozené špatné nebo žádné hodnoty. Nebo je vrozené mají, ale špatně z nich odvozují svoje imperativy. Nebo ty vrozené hodnoty potlačili nějakými jinými (naučenými). Jaký je původ vrozených hodnot? Z evoluce nebo od Boha. Pokud od Boha, tak se tu porušuje pochybný princip svobodné lidské vůle konat zlo nebo musíme použít argumentaci o chybách. Pokud je ovšem chyba ve "vrození", pak jde na účet Boha (nikdo nemůže za to, jaký se narodil). Pokud špatně odvozují, proč? Pokud hodnoty potlačili, proč a čím? Kde se vzaly ty nové a špatné? Od Satana? A ten je vzal odkud? Pokud evolucí, jak na ně evoluce přišla? Proč by na nich mělo být něco správného či dobrého? Jaký mají smysl? Evoluce na ně přišla stejně jako na všechno ostatní - pokusem a omylem, hodnoty se prostě hodily k přežití. Nic správného či dobrého na nich pochopitelně není - ale jak jsme si řekli, tak ani být nemůže, pokud se předem nepostavíme na stanovisko nějaké morálky. Smysl měly pro přežití. Dost možná se to ale vymklo z rukou.

U hodnot naučených je také otázka původu. Musel tu být nějaký morální učitel. Odkud vzal ty hodnoty on? Z předchozích případů. Nebo si je prostě vymyslel. Pokud si je vymyslel, měl k tomu nějaký důvod nebo si prostě "hodil kostkou"? Pokud byl tím učitelem Bůh, odkud je vzal? A jsme zas tam, kde jsme byli.

Jak ale vysvětlíme v tomto pojmosloví fakt, že o hodnotách v běžném životě při svém rozhodování ani neuvažujeme? V extrémním případě třeba ucukneme rukou z rozžhavené plotny ještě dřív, než nám vůbec dojde, co se děje (míšní reflex). Svědčí to o tom, že něco vrozeného určitě máme. Nemusí to být jenom hodnoty, mohou to být rovnou imperativy nebo možná i cesty, jak od hodnot k imperativům dospět. To poněkud nabourává představu o tom, že by morálka byla analogické matematické teorii. Také to přidává další možnost - že je morálka rozporuplná.

Začal jsem tuto část zmínkou o matematice. Odkud se berou axiomy v matematice? Někdo je prostě vymyslí. Úplně libovolně. Proč je tedy matematika považována za pravdivou a za základ všeho jistého poznání? Protože je především stroj, který z pravdivého tvoří jiné pravdivé. Pokud do ní nasypete pozorování, vypadne vám přírodní zákon. (Když to extrémně zjednoduším) Pokud jsou pozorování špatná, i zákon bude špatný - tj. nebude ve shodě se skutečností. V posledku je tedy možné matematiku ověřit testem se skutečností. Předpokládám, že mnoho lidí s tím nebude souhlasit - budou tvrdit, že základy matematiky jsou intuitivně zřejmé nebo že jsou nutné pro možnost vůbec nějakého poznání. O tom by se dalo debatovat, ale to už nepatří k etice. Důsledek pro etiku je ovšem ten, že etický systém se testovat nedá. Není tu totiž nějaká "morální skutečnost", která by se dala pozorovat. Můžeme si ji jen vytvořit - ale jak jinak než pomocí hodnot.

Relativní etika a tolerance

To, co jsem napsal výše už samo o sobě vede k poznání, že etika morálka je relativní. (Jde o poznání, ne přání.) Dalším argumentem je pak skutečnost, že lidé málo hledí na to, odkud jejich morálka pochází a jak je odvozená. Jiná věc je, co lidé považují za správné a druhé věc je, jak ve skutečnosti jednají.

Protože se lidstvo jen těžko shodne, na čem etiku zakládat a protože koneckonců kdokoli to může svévolně neuznat (např. s poukazem na to, že je to nesrozumitelné a nedůvěryhodné), tak se mi zdá, že spíše než bádat, na čem etiku založit by bylo prospěšnější se dohodnout na několika málo zásadách typu nezabiješ, nepokradeš bez důkazu a zbytek ponechat na tradicích té které civilizace. To znamená vzdát se pricipu univerzality.

Nechat ovšem platit bezuzdný relativismus dost dobře nejde. Etika "dobývání životního prostoru" by pak převálcovala etiku "miluj své nepřátele". Jinými slovy relativismus by se mohl stát zakukleným fašismem.

Nezbývá nám tedy než zůstat na pozicích svých tradic a ostatní morálky posuzovat jen z jejich hlediska. To je ovšem další nebezpečí: Pokud za správné považujeme to, co momentálně existuje, jak vysvětlíme boj proti fašismu? Jak vysvětlíme vývoj v etice od otrokářství ke svobodě? Od feudalismu k demokracii? Nebo to není vývoj? Pokud je, tak kam směřuje?

Boj proti fašismu snad můžeme obejít tím, že prostě fašismus nezapustil kořeny, neměl tradici. Vývoj nikam směřovat nemusí, prostě jen reflektuje změny ve společnosti. Dnes už otrockou práci tolik nepotřebujeme. Ale jestli taková argumentace stačí, těžko říct.

Další poznámky k etice

Dalším problémem s etikou je její obecnost. Nemůžeme asi čekat, že by etika někdy sestavila jakýsi manuál použitelný za všech konkrétních okolností, ve kterém by stačilo jen nalisovat. Ostatně bylo by pak jednání podle manuálu vůbec nějak morální?

Proč se ta etika vůbec tak problematizuje? Dochází tu podle mě k určitému zbožšťování etiky. V náboženských dobách to bylo zřetelné. Nějaká církev či panovník si vytvořili morálku a jak jinak lidi přesvědčit, aby ji dodržovali než odkazem na božskou autoritu. U nás v dnešních dobách to ještě doznívá. Církev, ať se mi to líbí nebo ne, má stále určitou autoritu (snad proto, že je na poli etiky jedinou rozsáhlejší organizací). Jen se musím občas trochu pousmát nad snahou biblické výroky přizpůsobovat dnešní morálce. (Etika prvních křesťanů byla třeba poznamenána jejich mylným očekáváním brzkého druhého příchodu Páně - konce světa)

Zajímavou otázkou je pojetí pravdy a pravdomluvnosti. Zatímco Platón svým králům-filosofům ve své utopii dává morální právo lhát, pokud uznají za vhodné, tak druhý extrém Kant má zas tendenci doporučovat nelhat za jakýchkoli okolností (i třeba při výslechu komunistickou tajnou službou, která potřebuje udavače). Koneckonců mívám z mnohých křesťanů pocit, že jejich víra není nic jiného než snaha lhát sám sobě.

Jak už jsem uváděl, kloním se spíše k názoru, že lidská vůle není svobodná. Že celý svět se chová deterministicky. Mnoha lidem se pak zdá, že v takovémto světě nemá etika místo a to je jim současně důkazem, že svět deterministický není. To je ale trochu přehnané. Ani v deterministickém světě nelze podléhat nějakému fatalismu. Ať už nějaká "kniha osudu" existuje nebo ne, stejně nikdo neví, co je v ní napsáno, takže se na "osud" nikdo nemůže vymlouvat.

Důležitější ale je, že etika v takovém světě nefunguje jako návod jak žít pro svobodnou vůli, ale spíš jako prostředek k ovládání druhých za účelem obecného blaha (typicky při výchově dětí). Zní to divně, ale znamená to tolik, že pokud někdo má plánovitě jednat eticky, musí nejdřív nějakou etiku poznat. Současně, pokud jí pozná, tak ji sám dobrovolně nevymaže z paměti. Jeho nesvobodná vůle pak tuto etiku buď přijme nebo odmítne (nebo něco mezi). Čím je ale nějaká etika přijatelnější, tím větší je šance, že ji člověk přijme, a tedy naučí se jednat eticky. Možnost naučit se jednat eticky se zaměňuje za schopnost jednat svobodně.

Trestání zločinců nemá význam jako pomsta. Má význam preventivní - odrazuje potenciální zločince vyhlídkou na špatný konec, odstranění (separace) zločinného jednání - ochrana společnosti před zločiny, snaha (leckdy naivní) o nápravu škody a o nápravu zločince. Takovým trestům se nedá vyhnout, jinak by společnost těžko mohla fungovat. Je celkem jedno, jak si to kdo ospravedlní a je celkem jedno, zda zločinec má nebo nemá svobodnou vůli.

Velké nebezpečí univerzálně pojaté etiky je princip: "vím, co je pro tebe dobré", princip prakticky všech totalitních společností.

Okrajovým problémem etiky je i otázka po "smyslu". Jenže jaký je smysl dávání nečemu smysl? Copak se tím něco změní?

Inspirativní pohled na etiky nabízí John Rawls. Etika by měla vycházet z následujícího (mnou upraveného) myšlenkového experimentu: Skupina duší, které čekají na vtělení ještě neví, kam se vtělí, ale z nebe mají přehled nad celým světem. Dostanou od Boha za úkol vymyslet etiku. Protože ale nevědí, kam se vtělí a protože jsou rozumné a chytré, tak vynaleznou etiku spravedlivou.

Zpět na obsah