Křesťanský ekumenismus

Fakt, že za ty dva tisíce let se křesťané spíše rozdělovali než že by postupně nacházeli stále sjednocenější a kompaktnější věrouku je jednou z oblíbených výčitek od ateistů. Vede to totiž k úvahám, jestli v teologii vůbec něco lze prohlásit za platné nebo snad i objektivní. Křesťané si to uvědomili a usilují o sjednocování. Jedním z hlavních důvodů pro snahy o sjednocení křesťanství je tedy důvod propagandistický, přílišná rozdrobenost, nepřehlednost a malichernost sporů mezi různými církvemi totiž znevěrohodňuje křesťanství jako takové.

Reálné výsledky jsou ale blízké nule. Přes úporné snahy, viz různé omluvy papeže Jana Pavla II., se nedaří vyřešit problém který je nejzásadnější : problém s katolickou církví. Ta o sobě totiž celkem oprávněně tvrdí, že je jedinou pokračovatelkou apoštolské tradice, což ostatní církve dobře vědí, ale je jim proti mysli to veřejně přiznat. Druhá věc je tzv. Tradice. Tradice katolické církve je jakýsi ústupek lidové víře, ve které svatí hrají úlohu pohanských Bohů, pohanské pověry se odívají do křesťanského hávu a chybějící historická fakta se nahrazují legendami. Nebo třeba svátosti, kult Panny Marie atd.

Žádná z církví nemá chuť přiznat, že celou dobu své existence žila v omylu. Jediná cesta tedy je tvrdit, že rozpory mezi věroukami neexistují nebo že aspoň nejsou zásadní. Hledat, co spojuje a ne to, co rozděluje. Protože jedinou autoritou, která církve může rozsoudit je Bůh, nejbližší vyšší papežův nadřízený, asi se nějakých pokroků jentak nedočkáme. (Teologie nemá Metodu, má jen autority.) Dočkáme se ale určitě "úspěchů", dialogů v přátelské atmosféře, působení Ducha svatého apod. Bude možná zajímavé sledovat, jak takoví odpírači postmoderního indiferentismu (tzv. relativismu) jako jsou křesťanské církve, budou vyprávět o tom, kam se zas posunulo ekumenické hnutí a že rozpory jsou jen zdánlivé.

Zastánce ekumenismu (katolické i nekatolické) nedávno (2003) papež pěkně uzemnil. Zakázal katolíkům přijímat protestantský chléb při Večeři Páně. Z vnějšku to samozřejmě vypadá poněkud tragikomicky (asi jako kdyby papež třeba zakázal zobrazovat Krista s pleší na hlavě), při detailnějším pohledu jde o docela pozoruhodný problém.

Katolíci věří v transsubstanciaci - oplatka se tajemně změní v "Tělo Páně". Přičemž změní se prý "jen" podstata, ale akcidenty (tj. všechny vlastnosti, které my lidé můžeme pozorovat) zůstávají. Protestanté v proměnu nevěří.

Nad důvody zákazu můžeme spekulovat. Základním motivem byla nejspíš snaha donutit katolíky, aby rozlišovali proměněný chléb od neproměněného. To je celkem v pořádku. Nicméně proč hned zákaz? Cožpak katolíci jsou tak natvrdlí, že by byli tohoto rozlišení schopni? Co je špatného na tom si dát chléb s protestanty na připomínku večeře Páně? To by stejně mohl papež zakazovat kouřit s indiány dýmku míru.

Evoluce pohledu na evoluci

Bible líčí vznik života a vůbec stvoření světa jasně. Je to příběh myslím dostatečně známý, netřeba jej opakovat. Problém pro křesťany je, jak s tímto příběhem naložit.

Někdo k Bibli přistupuje jako k Božímu slovu stylem co je psáno, to je dáno. Takovému člověku nezbývá, než brát příběh o stvoření světa doslova. To je přístup tzv. kreacionalistů. Je jim zkrátka proti mysli představa, že Bible je jen sbírka příběhů, mýtů, nařízení, moudrostí, písní, modliteb apod. I mnozí z nich však cítí, že odvolávat se jen na Bibli nestačí, a proto hledají i nějaké "vědecké" zdůvodnění Bible. Vede je to k tomu, že popírají možnost vzniku nových druhů, ačkoli připouštějí, že evoluce může zůsobit "malé" změny. Nejsou samozřejmě schopni specifikovat, co ještě malá změna je a co už ne. Fosilie jsou podle nich špatně datované, protože uhlíková metoda je prý nespolehlivá. Co mi však na kreacinonistech vadí nejvíc, že nejsou schopni předložit nějakou vlastní ucelenou teorii, která by vysvětlovala, proč Bůh ty které druhy stvořil (třeba takové parazity, to byla od Boha vyložená zlomyslnost), proč pak zase mnohé nechal vyhynout, proč má např. člověk v zubech nervy, proč nemá zuby z rohoviny jako třeba žraloci a spoustu dalších podobných otázek. Kreacionisté odpovědi nemají, v Bibli se o tom totiž nepíše.

Jiná skupina (většina?) křesťanů je však opatrnější. A sice, že zákony evoluce lze považovat za platné, avšak Bůh si ponechává právo korektora případně prvotního hybatele. Biblický příběh není žádný obyčejný mýtus, ale z teologického hlediska obrazný příběh ukazující vztah Boha ke světu. Jenže teologicky má význam téměř cokoliv. Když si vezmete mýty nějakých tzv, primitivních kultur (je pro to nějaké přesnější a neurážlivé označení?) o vzniku světa něco jako, že Slunce a Měsíc jsou ňadra Velké matky a hvězdy jsou její synové, kteří ji i sebe navzájem pobili a rozřezali na kousky a pokusíte se to vykládat teologicky, bude to určitě docela obtížné, ale i zábavné, a hlavně půjde to.

Abych zabránil zbytečným námitkám, vyvrátím zde jedno velice rozšířené, avšak nepravdivé tvrzení, a sice že evoluce je v rozporu z termodynamikou. Termodynamika sice mluví o zvyšování chaotičnosti (zvyšování entropie, vnitřní energie, snižování informace, či jak se to ještě jinak dá chápat) v průběhu času, nicméně jen pro uzavřené systémy. Tj. systémy, které si s okolím nevyměňují energii ani hmotu. Planeta Země jak se dá snadno usoudit není uzavřený systém. Pokud by totiž mluvila o všech systémech, byl by pak třeba vnitřek ledničky nebo počítač, na který instalujeme nový program byly systémy porušující přírodní zákony.

Katolická církev dnes už evoluci uznává. I když s výhradami. Přesněji řečeno, uznává, že k evoluci nějak došlo. (Život nebyl stvořen za šest dní.) Není si však jista, zda stačí předpokládat jen princip selekce. Kromě toho tu je ještě problém s duší. V jednom momentě evoluce prý předkovi člověka byla stvořena duše. Připoměňme v této souvislosti, že podle učení církve katolické, není duše plozena rodiči, je to jakýsi osobní dar od Boha. Problém sice může být, kdy přesně k oduševnění člověka dojde. S tím ať se trápí katoličtí biologové. Možná bych také mohl připomenout náboženským relativistům, že toto pojetí duše je zcela v rozporu s vírou v reinkarnaci.

Evoluční teorii možná dost uškodilo, že princip evoluce začali někteří rádobyvědci používat tam, kde to nemá smysl. Tak mnozí lidé např. chápou evoluci jako jakýsi dějinný proces na člověku zcela nezávislý. Jednoho dne se prostě objeví nové, dokonalejší formy života. Krásně je to vidět třeba na filmu X-men. Vůbec těmto lidem nedochází, že evoluce je záležitost genetiky a počtu dětí, takže evoluce v současnosti nesměřuje k nějakým dokonalejším formám, ale k lidem, kteří se rychle rozmnožují tj. např. k Romům. Jiný omyl spočívá v představě, že evoluce má nějaký konečný cíl. Tato představa je blízká některým teologům (Pierre Teilhard de Chardin), ale v přírodě nemá jakékoli opodstanění. Ve světě rostlin jsou např. jedním z posledních vynálezů evoluce jednoděložné rostliny. Typické pro ně je zejména jednoduchost, ale že by byli nějak "dokonalejší" než rostliny dvouděložné, to se asi říci nedá. Ve světě lidí řekl bych evoluce stagnuje. Jedinou možnost, jak zdokonalit lidstvo tak vidím v genové manipulaci, ale to už má od evoluce dost daleko. Dalším z omylů pak je představa, že základem vývoje je boj na život a na smrt a že válka je jakousi očistou lidstva. To je ovšem naprostý nesmysl, válkou se naopak ztrácí zbytečně mnoho genetického potenciálu populace. Smrti ve válce se nedá dost dobře předejít nějakou vlastní šikovností, obrovskou roli tu hraje náhoda. Ve válce přežívají snáze kolaboranti než hrdinové. Válka jen ničí, nic netvoří, nikdo z ní nevyjde silnější než byl před tím.

Jedním z problematických použití evolučního principu je tzv. evoluční psychologie. Evoluční psycholog vám např. řekne, proč jsou muži v manželství méně věrní než ženy, a sice proto, že dnešní muži jsou potomky těch mužů, kteří co nejvíce rozšiřovali svoje geny, zatímco dnešní ženy jsou potomky těch žen, které si dokázaly vybrat stélého partnera, který by jim pomáhal s péčí o potomky. Co se mi na tom nelíbí? Jednak evoluční psychologie trpí stejným nešvarem (či spíše zásadním metodologickým nedostatkem) jako teologie, a sice že je nedokazatelná, že se snaží odpovídat na otázku proč, aniž by věděla odpověď na otázku jak, že se snaží pouze něco vysvětlovat (analyzovat), ale není schopná dát nějakou hypotézu či předpověď, která by nám k něčemu byla. K čemu nám je, že možná víme, proč jsou muži nevěrní? K ospravedlnění jejich jednání? A odkud vůbec víme, že to tak je? Evoluční psychologie se pohybuje na tenkém ledě nad mrazivými vodami jezera Pavědy. Evoluční psychologie např. "vysvětlila" proč se mužům líbí ženy s výraznými ňadry. Prý proto, že velká ňadra značí hodně mateřského mléka a to zase znamená lepší podmínky pro vývoj dětí, přičemž přežili lépe ti potomci těch mužů, kteří tuto asociaci měli. Problém je však v tom, že se neprokázalo, že by velikost ženských ňader nějak souvisela s množstvím mateřského mléka. Zajímalo by mě také evolučně psychologické vysvětlení, proč mají muži vousy, zvláště je to pikantní v dnešní době, kdy plnovous není zcela "in". Kromě výše zmíněných nešvarů totiž evoluční psychologie trpí ještě jedním omylem. A to představou, že v evoluci má náhoda zanedbatelné místo, že evoluce je velice racionální a neomylný stroj. Pokud by ovšem tento omyl opustila, tak by si tím sama pod sebou podřízla větev, protože se o jakémkoli evolučně-psychologickém problému (např. vousy) dá říci to samé: byla to víceméně náhoda.

Na druhou stranu docela zajímavou aplikací evoluce je etika. I tady číhají podobná nebezpečí, takže následující text je třeba brát spíše jako návrh k diskuzi. Klasická etika je postavena na předpokladu svobodné vůle člověka (nesvéprávní lidé nejsou morálně vinni) a odpovědnosti. Se svobodnou vůlí ovšem vždycky byly potíže. V současnosti se přikláním spíše k názoru, že lidé svobodnou vůli nemají, podrobněji o tom jinde. Je potom ale možná nějaká morálka? Odpovídám, že ano, ale... Zdá se mi totiž, že původně morálka a právo nevznikly z nějakých humanistických tendencí typu "zlatého pravidla" "nědelej druhým to, co nechceš, aby dělali druzí tobě". Spíše se morální a právní normy vyvíjely na základě skutečnosti, že lidé k přežití potřebují jiné lidi, že potřebují spolupracovat, aby vůbec přežili. Tedy na principu evolučním. Společnost, která by tolerovala zloděje a vrahy by zahubila sama sebe. Takže zločince je třeba trestat ať už svobodnou vůli má nebo nemá prostě proto, aby se dal odstrašující příklad dalším potenciálním zločincům, a pak také proto, že si nemůžeme dovolit zločince nechat páchat škody. Trest není pomstou. Kromě toho, popírám-li svobodnou vůli, tak to rozhodně neznamená, že bych vyznával jakousi "víru v osud", ať už to znamená cokoli.

Asi nejzajímavější aplikací principu evoluce v současnosti jsou "genetické algoritmy" příp. "genetické programování". Genetické programování jednoduše řečeno spočívá v tom, že k danému problému se hledá program metodou "pohlavního" rozmnožování a selekce počítačových programů. Program tedy nepíše člověk, ale hledá jej počítač. Zní to možná neuvěřitelně, ale můžete si sami vyzkoušet, že to funguje. Není to samozřejmě všelék a vždycky je to člověk, kdo zadá parametry problému a nastvaví další parametry umělé evoluce, nicméně funguje to, a to v rozumném čase. Když se nad tím zamyslíte, tak spoustu času jedná podobně i člověk, tj. metoda pokus omyl + učení se ze zkušenosti.

Inteligentní design (ID neboli inteligentní plán)

Monismus

Věda se snaží složité jevy převádět na jednodušší modely. Pokud je model dostatečně jednoduchý, lze z něj naopak zíkat předpovědi - nové informace, které dosud nikdo nevěděl nebo nedal dohromady. Extrémnímu přístupu v tomto smyslu se říká monismus - přesvědčení, že ve skutečnosti se uplatňuje jen jeden jednotící princip, ze kterého je možné vše odvodit. Někdy se monismus ve vědě chápe (zpravidla u kritiků vědy) jako ideologie, jako metafyzický postulát, či předpoklad vědy. Jakoby věda popírala samu možnost, že základních pricipů je víc. Omyl je v tom, že nejde o ideologii, která by se měla prosazovat navzdory skutečnosti, ale o metodologii. Ne tedy, že by svět byl tvořen jedním principem, ale naše bádání by mělo směřovat k jednomu principu - ať už tam je jeden nebo je jich více. Poznání by mělo sjednocovat, ne rozdělovat. Zatím je věda hodně daleko od jednoho principu, takže je to prakticky bezpředmětná otázka. Není třeba dokazovat, že je tato metodologie "pravdivá", protože metodologie se netýká pravdy, pouze postupu, jak k pravdě dospět. Metodologii si každý může zvolit jakou chce, na pravdivosti jeho výsledků se nic nezmění. Jen je otázka, zda se k nějakým výsledkům dopracuje, což je otázka úspěšnosti metodologie. Asi nemá smysl se přít o tom, že tato metodologie úspěšná je (přinejmenším v přírodních vědách).

Z toho, co jsem napsal o zjednodušování by se mohlo stát zřejmé, že postulát "vyšší" inteligence je očividně nevědecký. Je tu ale několik háčků. Pokud má teorie ID pravdu, tak přece nemůže za to, že sama pravda je "nevědecká". To je něco podobného jako obviňovat ateismus z toho, že nedává základ morálky. Pokud morálka ve skutečnosti žádný základ nemá, tak není vinou ateismu, že tento poznatek vynese na světlo. Vrátím-li se k ID, tak pokud má pravdu, tak dostaneme absurdní závěr, že pravda je nevědecká. Přitom věda chce být právě tou lidskou činností, která je pravdě (ať už je jakákoli) nejblíž. Co s tím? Právě brát monismus vědy jen jako metodologii, ne jako metafyziký postulát. Nevědecká nemůže nikdy být pravda, pouze lidská poznávací činnost.

Jiný háček spočívá v tom, čemu říkat jednodušší. Je elektron jednodušší než kámen? Na první pohled se zdá, že elektron, který se řídí podivuhodnými zákony kvantové mechaniky je něco nekonečně složitějšího, navíc: viděl někdo elektron na vlastní oči? Zatímco kámen je aková nudná věc, celkem snadno odhadneme i bez matematiky, kam spadne, když do něj kopneme. Tento pohled je ale zkreslený. Pokud bysme se na kámen dívali stejnou optikou jako na elektron, tak uvidíme neskutečný rej elementárních částic a možná bysme se divili, jak z tohoto reje povstane tak klidná a nezajímavá věc.

Chtěl jsem ale hlavně zmínit jiný příklad. Je jednodušší elektron nebo lidská mysl? Dá se říct, že podle toho, jak odpovíte se dá určit stupeň vašeho vědeckého myšlení. "Jistěže elektron," odpoví "vědec". "Jistěže mysl," tu přece denně zažíváme, kdepak elektron - nějaká mlhavá představa, co si ti šílení fyzikové vymysleli.

Je tedy Inteligence složitějším vysvětlením než darwinovská evoluce? Dá se určitě argumentovat různě, ale možná to není potřeba. Stačí si říct, že pokud má ID za něco stát, tak ta inteligence musí být v nějakém smyslu "vyšší", nepochopitelná, vzdálená, tajemná. Zvláště pokud chceme propojit ID s Bohem. Tam už je snad zřejmé, že Bůh je nekonečně složitější než elektron.

Metafyzika

Darwinismus je obviňován, že je jen metafyzickým (a to materialistickým) výkladem faktu evoluce. Těžko říct, co tím kritikové myslí: nedostatečné důkazy? Pak zaměňují metafyziku s nedostatečně potvrzenou hypotézou. Ideologie hlásící se k darwinismu - ospravedlňování genocidy zákonem silnějšího? Darwinismus nám ale nedává hodnoty - něříká, že ta forma života, která přežije je nějak morálně lepší. Nehledě k tomu, že "zákon silnějšího" není totéž jako "přežití evolučně úspěšného".

Malé kroky

Kritizováno je rovněž tvrzení, že veškerý vývoj se uskutečňuje po malých krocích mutací. Potřebuju tady nejdřív důležité rozlišení. Totiž v jakém prostoru měříme tu "velikost" (či "malost") těch kroků. Jestli v prostoru řetězců DNA nebo v prostoru tvarů a fungování výsledných živých tvorů. S odpůrci darwinismu by se dalo souhlasit, že hypotéza malých kroků v "prostoru tvarů" se příliš nepotvrzuje - přinejmenším ne tak, jak by bylo potřeba. Mezi nalezenými články vývoje pořád zůstávají velké rozdíly. Můžeme to vysvětlovat malou pravděpodobností zachování živých tvorů, ale tím začneme zabředávat do výmluv proč je vlastně správně, že se naše teorie neshoduje se skutečností. Je tu podle mě schůdnější cesta - pohybovat se v prostoru DNA. Tam totiž i malá změna může způsobit velkou změnu "tvarů".

Jsou i jiné možnosti obhajoby. Zastánci ID tvrdí, že velké skoky jsou extrémně nepravděpodobné. Neuvědomují si však předpoklady, na kterých toto své tvrzení staví. Mohou pouze operovat s pravděpodobnostním modelem, který přirovnává evoluční tvorbu "slov" z "písmen" DNA k opici píšící na psací stroj. Je snadné dokázat, že je extrémně nepravděpodobné, že opice kdy napíše třeba Bibli. Problém je ale v tom, že evoluce se k opici vůbec nedá přirovnat. Mutací nevzniká náhodný přepis existujícího textu po písmenkách. Místo toho tam jsou různé posuny, kopie, opravy, nevyužívané části - prostě chaos. Bylo by velmi obtížné sestavit realistický pravděpodobnostní model evoluce DNA. Druhý spíše filosofický problém je v tom, že se nedá žádným způsobem počítat pravděpodobnost toho, že svět je takový jaký je. Je klidně možné, že v samotné existenci světa je "zakódovaná" evoluce, která postupuje nečekaným způsobem. Říct, že je to nepravděpodobné znamená tvrdit, že tu jsou reálné alternativy. To však nikdo neví. Zakódovanost není argumentem pro existenci Boha. Byla by, pokud bysme dopředu věděli, že Bůh umí tvořit život evolucí a že jinak (než Bohem) to nejde. Jenže tohle předpokládat pro důkaz stvoření je důkaz kruhem.

Otevřenost

Snaha o to, svoje myšlenky srozumitelně a úplně vyložit, pokud možno ještě před začátkem debaty. Není možné během debaty měnit názor. Nebo snad skákat tam a zase zpět. O ID nikdo vlastně nic neví. Dokonce se ani neodvolává na Boha, není tedy jasné, proč by vlastně IDesignér měl do světa svoji inteligenci vkládat.

Co z toho plyne? Paradoxní závěr, že darwinovská evoluce a ID nejsou v rozporu! Stačí totiž evoluci přiznat určitou formu inteligence. Pokud totiž inteligenci bereme jako schopnost činnosti analogické člověku, tak za předpokladu, že Darwinova teorie platí, tak je evoluce inteligentní. Což mimochodem otvírá dveře k dalším úvahám: Zastánci ID často poukazují na absurdnost prohlašovat evidentně lidská díla za dílo přírody, ale pokud se na inteligenci díváme jako na jev přírodní, tak je třeba absurditu obrátit - vše je dílem přírody, i díla člověka.

Darwinismus má zas tendenci se odvolávat na všemocnost náhody. Nikdo totiž dopředu neví, čeho všeho je náhoda schopna. To ale není vina darwinismu - pokud je pravdivý, tak prostě lepší teorie (bez odvolávek na všemocnost náhody) není možná.

Vyvratitelnost

Vědecké poznání má několik fází či částí: konstrukce modelu, upřesňování parametrů modelu, vyvozování důsledků z modelu (předpověď), testování modelu (porovnání předpovědí s realitou). Slovo "model" používám (trochu hloupě) ve dvou významech - jako "architekturu modelu" i jako "konkrétní model" (tj. s jednoznačně určenými parametry). Problémem je ovšem to, že jak pro testování, tak pro upřesňování máme stejný zdroj dat - empirii. Takže se snadno může stát, že místo abychom model, který se při testování neosvědčí, zahodili, tak jej záplatujeme (čili místo testování provedeme upřesňování nebo drobně zasáhneme do konstrukce), aby test vyšel. Navíc můžeme postupovat ještě rafinovaněji tak, že úspěšné testy prohlásíme za testy a neúspěšné za upřesňování. Musíme si jen dát pozor, aby úprava modelu neovlivnila úspěšnost předchozích testů. To se dá jednoduše zařídit například tak, že přidáme speciální pravidlo: "Pokud jsme v situaci A, výsledek je B." Pokud ovšem takových (ad hoc) pravidel přidáme hodně, ztratí model schopnost realitu zjednodušovat, čili je nám k ničemu. Záplatu často můžeme provést přidáním parametru, což také model komplikuje. Záplatování tedy není příliš "vědecké". Na druhou stranu není důvod hned zavrhnout model, který neprojde testem - někdy to malá záplata vyřeší.

Největší nebezpečí vzniká tím, že na záplatu "zapomeneme" a dál se tváříme, že teorie zůstala v původním stavu. To nebezpečí se ale netýká ani tak vědy, jako spíš běžné debaty mezi laiky. Myslím, že s tím zastánci ID (ale nejen oni) mají občas potíže - celou dobu se tváří, že všechno je "nadesignováno", když ale dojde na konkrétní příklady, tak se najednou mluví o "mikroevoluci" apod. Když debata o konkrétních příkladech utichne, zase je všechno nadesignováno. Říkám tomu po vzoru Orwella "doublethink".

Klasickým případem (čímž ale už odbíhám od tématu ID) je výpočet drah planet po obloze. Ptolemaiova teorie, podle které je Země středem vesmíru a planety kolem ní obíhají je jistě "špatná", ale ve své době byla právě díky intenzivnímu záplatování dovedena k obdivuhodné přesnosti při výpočtu. Naproti tomu teorie, podle kterých planety obáhají okolo Slunce, jsou sice správnější, ale zpočátku byly méně přesné - např. proto, že předpokládaly, že planety se pohybují po kružnicích. Později to bylo "upřesněno" na elipsy - což není nic jiného než zavedení nového parametru do modelu (místo jednoho poloměru kružnice tu máme dvě délky poloos elipsy. Mimochodem délky poloos bylo nutné vypozorovat, nešlo je spočítat nějak z modelu.)

U teorií vysvětlujích vývoj života je potíž s předpověďmi: co vlastně předpovídat? Vývoj je záležitost historie - čili něco, co se dá tak nanejvýš "vysvětlit". Prostor pro předpovědi je v oblasti nějakých nových objevů minulosti - třeba neznámého druhu opice. Vzhledem k tomu, že je spousta možností, jak by taková opice mohla vypadat, tak je prakticky nemožné, aby nějaká teorie zrovna takovou opici předpověděla. Jiná možnost je předpovědět budoucí vývoj. Těžko říct u ID, ale u Darwina se předpokládají změny spíše pomalé (což je upřesnění parametru modelu - protože změny nepozorujeme, tak v modelu upravíme rychlost na malou), takže je problém s ověřováním předpovědí. S tou pomalostí to naštěstí není tak jednoznačné: typickým příkladem uváděným na podporu darwinismu je vznik rezistence baktérií na antibiotika. Je ovšem otázka, jestli takovou předpověď někdo učinil předtím, než to bylo pozorováno. Obávám se, že ne.

Předvídání vývoje sice není nemožné, ale je komplikované: např. chceme-li předpovědět vývoj vztahu parazit-hostitel. Mohlo by se zdát, že příliš zhoubný parazit nemůže v evoluci obstát, protože vyhubí svoje hostitele. Čili vývoj by měl směřovat k méně nebezpečným parazitům. Skutečnost je ale složitější. Menší zhoubnost není jedinou strategií vedoucí k evolučnímu úspěchu parazita, navíc hostitel může evolučně zareagovat ne zlepšením obrany proti parazitovi, ale třeba urychlením rozmnožování. Protože tyto strategie vedou k naprosto odlišnému vývoji zhoubnosti parazitů a schopnosti obrany hostitele, nedá se obecně řict, že by evoluční vývoj směřoval ke smíru.

Použití darwinismu je tedy také spíše popisné než předpovídací: pokud zmapujeme genomy různých druhů a podaří se sestavit nějaký strom vývoje, budeme moci (pokud má Darwin pravdu) takový vývoj popsat darwinisticky. Čili popsat vývoj pomocí "malých" změn v DNA. To je ovšem velmi obtížné. Nikdy si nebudeme moci být jistí, jestli neexistuje ještě nějaký ztracený mezičlánek vývoje. Těžko budeme ze zkamenělin dolovat DNA. Ale aspoň některé případy by se podařit měly. A pokud se podaří, tak se dá očekávat, že to vysvětlení bude definitivní a jednoznačné. Pokud vím, tak takových podrobných popisů moc není (jestli vůbec nějaké). To může vést příznivce ID k optimismu a zastánci darwinismu jenom musí krčit rameny, říkat, že "zatím" nevíme a doufat, že vědět budeme. Čili s vyvratitelností darwinismu to také není snadné, vždy se dá říct, že darwinistický důkaz je jen otázka času.

Modelem pro ID je "Inteligence". Jedním z jeho problémů je, že neumožňuje definitivní a jednoznačný popis. Jednak proto, že neznáme parametry (cíle Inteligence, inteligence Inteligence, moc Inteligence, ...), jednak proto, že i kdybysme je znali, tak se nebude jednat o něco, co se dá vypočítat nebo aspoň přesvědčivě dokázat. A pokud bude možné něco dokázat, tak různými cestami - stejné cíle je možné splnit různými cestami (a mohou být odvozené z různých motivů), stejné motivy mohou vést ke stanovení různých cílů.

Když se tedy zamyslíme nad logickou strukturou ID, zjistíme že jde spíš o teologickou teorii (teorii, které popisuje Boha), než o přírodovědeckou alternativu darwinovské evoluce (teorii, které popisuje přírodu). Aby se dal ID použít přírodovědecky, musíme nejdřív něco vědět o té záhadné Inteligenci. Musíme toho vědět dost a dost přesně, protože malá změna ve vědomosech o Inteligenci má nedozírné důsledky ("všechno je jinak") pro použití teorie. Jenže jak se o ní něco dozvíme? Pozorováním přírody. Čili skoro se dá říct, že veškerou informaci, které z ID dostaneme, jsme tam napřed museli vložit. Informační zisk je 0. Přesněji řečeno, jediným informačním ziskem je to, co se dozvíme o Inteligenci.

ID je pouze důsledkem předčasných (a mnohdy prostě jen špatných) závěrů z kritiky darwinismu. Ve skutečnosti ale nepředkládá nějaké pozitivní důkazy o své pravdivosti. Nikde se neříká: "Tohle je jasný důkaz, že je za tím inteligence." Jen se říká: "Tohle bez inteligence těžko vysvětlíte."

Jak ID vysvětluje zjevné nedokonalosti lidského těla? Např. nedokonalé smysly (v porovnání s tím, co by se nám hodilo - třeba oko se schopností zoomu, ale i v porovnání se zvířaty - tedy s tím, co v přírodě prokazatelně funguje). Jak vysvětluje neustálé vznikání a zanikání druhů v průběhu vývoje života na Zemi? Proč naše DNA nepřipomíná uhlazený program, ale spíš změť, ve které se jednotlivé části navzájem těžko pochopitelným způsobem ovlivňují, pokud vůbec nějakou konkrétní funkci vykonávají? Jak vysvětluje existenci parazitů, nemocí, rakoviny, alergií?

Zastánci ID předkládají místo vysvětlení jen několik výmluv: Že svět a život v něm je nejlepší možný (a takzvané nedokonalosti nelze vylepšit nebo případně mají nějakou skrytou ale potřebnou funkci) nebo že "inteligence" do evoluce jen zasahuje případně ji jen usměrňuje žádoucím směrem - čili opět místo testu upřesnění. Nebo že má Inteligence nějaký skrytý "vyšší" záměr, který by pozorované vysvětlil. ID se tedy vyvrátit nedá, vždy je možné jej zazáplatovat. Pak se ovšem vytrácí jeho možný přínmos pro vědu. Ale samozřejmě - pokud je Inteligence skutečně tak podivná, jak stav přírody naznačuje, tak to není vina ID, ale vina reality.

Neredukovatelné celky (neredukovatelné komplexy)

Musím zmínit ještě jeden pojem, který s ID souvisí. Za "neredukovatelný celek" zastánci ID považují třeba oko, ale také třeba dvojpohlavnost nebo metabolické cesty. Jde o to, že nějaký systém se skládá z více částí, které spolu úzce souvisí. Stačila by drobná změna jedné z částí a celek by přestal fungovat. Takové celky podle zasánců ID vyvracejí možnost evoluce malými postupnými kroky - protože buď mohly vzniknout najednou nebo vůbec - nemohly vzniknout tak, že by vznikla jen část a k té by se něco přidávalo, protože ta část by prostě nefungovala nejen částečně, ale vůbec.

Jako obvykle je chybný model, který ID používá. Na biologický celek se nejde dívat jako na stroj, který se stavebnicově poskládá ze součástek. To totiž vůbec nebere v úvahu taje genetiky. Dědičná informace není nějakým plánem ve smyslu lidského designu - člověk usiluje o přehlednost, jednoduchost. To v dědičné informaci nevidíme. Naopak jen obtížně se dá rozložit na nějaké samostatně funkční celky. Není to lidmi psaný počítačový program, ze kterého když odstraníme část, tak automaticky víme, že přestane fungovat. Když odstraníme část dědičné informace, může se stát v podstatě cokoli - nějaká jiná doposud nefunkční část, začne pracovat, odstraněná část se opraví kopií odjinud, odstraněná část vůbec nebyla potřebná (nebo aspoň nebyla nutná), ... Nic z toho obvyklé počítačové programy nedělají.

Platí tak pouze to, že pokud je život dílem ID, tak nejspíš není možný jeho alternativní vývoj malými postupnými změnami. Rozumný konstruktér svoje výrobky optimalizuje pro funkčnost, nezajímá ho, zda by se dal výrobek vytvořit malými postupnými změnami nějakého jeho výrobního kódu. Čili typicky u IDovaného výrobku to možné není. To ovšem neznamená, že něco takového není možné u výtvorů "přírody". Tam totiž nevíme, jak vznikly. Předpokládat, že jsou IDované a z toho vyvozovat, že není možné k nim dospět malými postupnými změnami, tudíž že jsou IDované, je "důkaz" kruhem.

Co se týče pozitivních důkazů, že přírodní "celky" jsou "redukovatelné", nemám dostatečné znalosti oboru. Můžu jenom napsat, co uvádí agentura JPP: Krebsův cyklus je vytvořitelný malými postupnými změnami. Jednoduché oko plžů a komorové oko hlavonožců kóduje velmi podobná genetická informace.

Matematičtější formulace ID

Pokus o matematickou formulaci provedl (či spíše pořád provádí) matematik William A. Dembski. Pokusím se přiblížit některé jeho pojmy a myšlenky. Je asi brzy na definitivní soudy, protože se teorie pořád ještě vyvíjí, ale některé problémy jsou natolik očividné, že je třeba na ně upozornit.

Complex Specified Information (CSI)

v překladu něco jako složitá specifikovaná informace. Informace je pro Dembskiho prakticky totéž, co nepravděpodobnost (přesně: -log P). Hned tady se dostáváme k jednomu z fundamentálních problémů celé teorie? Nepravděpodobnost v jakém pravděpodobnostním prostoru? Podle jakého rozložení? Na tuto otázku se nedočkáme uspokojivé odpovědi - většinou autor počítá s rozložením rovnoměrným (což je pro většinu aplikací nerealistické), jindy se snaží blíže zkoumat kauzální souvislosti zkoumaných jevů. Odtud ovšem pramení další problém teorie - cílem je detekce "designu" v jevech - jenže pokud k tomu potřebujeme znát kauzální souvislosti jevu, tak je nám teorie k ničemu, protože z těch kauzálních souvislostí odvodíme přímo, zda se jedna o projev inteligence nebo ne.

Složitost informace měří Dembski prostě nepravděpodobností - čím nepravděpodobnější, tím složitější. Je třeba upozornit, že jde o jinou složitost, než je tzv. algoritmická složitost. Máme-li náhodně (rovnoměrně) generované řetězce nul a jedniček délky n, tak pravděpodobnost, že vygenerujeme řetězec o n jedničkách je přesně 0,5 na n-tou. což je pro dlouhé řetězce velmi malé číslo, tedy řetězec má velkou Dembskiho složitost. Na druhou stranu takový řetězec lze snadno popsat krátkým jednoduchým programem "vypiš n jedniček", čili daný řetězec má nízkou algoritmickou složitost.

Specifikovanost informace je neformálně definována jako náležení do nějaké třídy. Složitost se pak měří v souvislosti se specifikovaností: měří se pravděpodobnost, že se objeví prvek dané třídy (vzoru). Autor uvádí i podrobnější definice, ale tím se nebudeme zabývat.

Každý život nese znaky života zhruba v tom rozsahu, jak se učí na střední škole - dráždivost, dědičnost, metabolismus, ... Můžeme tedy život brát jako specifikaci pro CSI (pro jednotlivé druhy můžeme specifikaci zužovat). Že je život "složitý" určuje autor spíše intuitivně, není jasné, jak počítat pravděpodobnost života.

Zákon zachování informace

Autor tvrdí, že deterministické přírodní zákony nemohou vytvořit informaci, což podle něj znamená, že evoluce je nemožná. Zdánlivá tvorba informace při evoluci je dána už přesným vyladěním prostředí, ve kterém evoluce probíhá.

Pokud jsou přírodní zákony skutečně deterministické, tak skutečně žádnou informaci v Dembskiho smyslu nevytvoří. To ovšem nevadí, protože v takovém systému neexistuje CSI - protože veškerá pravděpodobnost se zde redukuje jen na 0 (v případě neexistujících věcí, ty nás ovšem nezajímají) nebo 1 (v případě existujících věcí). Pravděpodobnost 1 znamená nulovou informaci. Zastánce ID pak sice může tvrdit, že když už od věčnosti bylo jisté, že vznikne život, že to tak stvořil Bůh - to už ale je něco jiného než detekce designu pomocí CSI, o kterou v teorii jde.

Jiná námitka je praktičtějšího rázu. Běžně používané "genetické algoritmy" by podle autorova chápání měly obsahovat stejné množství informace jako to, co se pomocí nich vytváří. Pomiňme, že autor nerozebírá, co je množství informace v programu, důležitější je, že pokud by to tak bylo, proč se tedy někdo s genetickými algoritmy namáhá? Proč dostupnou informaci nepoužije na vytvoření výsledku, místo toho, aby (stejně) pracně vytvářel genetický algoritmus? Smysl používání jakéhokoli algoritmu přece je, že nám ulehčuje práci.

Inteligentní agenti

Inteligentní agenti jsou schopni vytvářet informaci. Přesto však není jasné, jak to dělají a ani kdo to je. Jsou inteligentními agenty lidé a zvířata? Pak je třeba vysvětlit, jakto že pro nás neplatí zákon zachování informace? Jedniné možné řešení je, že nepodléháme zcela deterministickým přírodním zákonům. Na druhou stranu je možný i pohled, že lidé nejsou inteligentními agenty. Vše je dílo "prvotního designéra". I naše vlastní činy.

Sebevražda, euthanasie

Křesťané je považují za hřích. Křesťanství o sobě prohlašuje, že chrání život. Život je dar od Boha a žádný člověk nemá právo tohoto daru jiného člověka (i sebe) zbavit.

Život (lidský) ovšem "chrání" i ateisté. Jenže v případě interrupce se podle nich ještě nejedná o člověka, v případě sebevraždy (a euthanasie) se nejedná o zabití proti vůli zabitého.

Teisté i ateisté se shodnou na tom, že vražda je zločin. Ale kupodivu se neshodnou na tom, zda konkrétní čin je vraždou - neshodnou se na definici vraždy. (Takže shoda na zločinnosti vraždy je jen zdánlivá. Jde o shodu ve formulaci (ve slovíčkách), nikoli v obsahu.) To je dost nepříznivá situace pro debatu: zvrhává se totiž v hádku o definici. Jenže kdo posoudí, která definice je ta "správná"? Rozeberme si raději nějaké rozumné argumenty.

Může být život darem od Boha? Pomineme-li otázku Boží existence, přesto shledáme, že je to velmi zvláštní dar: Dar o který nikdo nežádal, dar, který se nedá odmítnout. Bůh prostě předpokládá, že ví, co je pro nás dobré. To je ve shodě s křesťanským učením, ale není to zřejmě ve shodě s názorem sebevrahů. "Daru života" podle křesťanů člověk nemá právo se zbavit. Proč ale? V běžném životě sice pravda nakládáme s dary opatrněji (zvláště pokud jsou od těch, které máme rádi nebo kterých se naopak bojíme), ale všechno má své meze a vždy se nakonec najde způsob, jak se nevhodného daru elegantně zbavit. Problém je v tom, že Boha nelze obelstít, sebevražda se před ním nedá utajit. Nicméně právo se zbavit daru se tak nedá zpochybnit. Darováním se dar stává majetkem obdarovaného.

Na druhou stranu všichni asi cítíme, že život není jen tak něco. Mnoho sebevražd je celkem zbytečných. Jiné sebevraždy jsou zas nečestným únikem před problémy. Ještě jiné jsou zas elegantním ukončením bohatého života. Další mohou být činem statečnosti zajatce, který ví příliš mnoho. Těch druhů je víc. A proto nemá smysl je všechny prohlašovat za hřích.

Jedním z problematických míst křesťanství je vztah ke světu. Na jedné straně je tu víra v posmrtný život, která z pozemského života činí jen jakýsi dočasný pobyt mimo domov, na druhou stranu snaha dodržovat morálku a usilovat o štěstí už zde na Zemi. Co je z hlediska křesťanství tak odsouzeníhodného na vraždě? Život zavražděného přeci pokračuje i po smrti a Bůh ve svém údajném milosrdenství určitě přihlédne k tomu, že zavražděný nedostal možnost nějak napravit své smýšlení. Pokud má zavražděný rodinu a blízké lidi, pak utrpí oni nějakou ztrátu. (Vražda tedy není zločinem na zavražděném, ale na jeho blízkých.) Takže nejzávažnějším důvodem, proč je vražda zločin z hlediska křesťanství je, že to Bůh prostě řekl. Ale řekl Bůh někdy něco o sebevraždě?

Naproti tomu z ateistického hlediska je smrt absolutní konec - nepřízeň přírody se kterou se člověk může jen smířit. Vražda je krom jiného loupež času, který zavražděný mohl nějak po svém využít. Jenže pokud jediná vyhlídka na zbytek času, co člověku zbývá je utrpení, je sebevražda docela rozumnou alternativou.

Náboženská tolerance

Tolerovat není totéž jako souhlasit. Neznamená to ani relativizovat nesouhlas. Neměl by to být ani projev slabosti. Ale na druhou stranu by tolerance neměla být naivní a zcela jistě má své meze.

Jedním z častých argumentů ateistů vůči mnohým náboženstvím jsou historicky zaznamenané projevy náboženské netolerance. A protože je tolerance aspoň v Evropě jednou z nejvyšších hodnot, tak se náboženství stává zastaralým.

Obliba světových náboženství závisí na mnoha faktorech. Na jejich přesvědčivosti (což ne vždy souvisí s pravdivostí), na formální stránce (barvitost obřadů), na konkrétním společenství lidí, kteří to náboženství vyznávají, atd. Jedním z těchto faktorů je i tolerantnost. Nedá se ovšem říci, že by tolerantnější náboženství byla automaticky rozšířenější. Polyteismus neustoupil monoteismu jen proto, že nepřeheledný panteon byl stále více terčem posměchu, než úcty. Ani ne proto, že by monoteismus byl "zobecněním" polyteismu, které nahradilo složitější princip principem jednodušším. Svou roli zde mohla sehrát i větší otevřenost polyteistů vůči cizím božstvům - prostě jen další jméno do panteonu.

Koneckonců on rozpor mezi polyteismem a monoteismem není zas až tak ostrý. Polyteisté často kromě nejvyššího boha mají i nejasné představy jednotícího principu (jakéhosi abstraktního nadboha). Na druhou stranu křesťané, kteří se pokládají za monoteisty, uznávají současně i princip Boží Trojice (tři osoby v jednom Bohu) nebo si nahrazují chybějící božstva postavami světců, andělů či démonů. Je třeba známo, že křesťané se odmítali klanět římským Bohům a tedy i císaři, za což byli obviňováni z ateismu a posíláni na smrt. Jakkoli můžeme cítit sympatie vůči těmto hrdinům svědomí, nemohu si odpustit jízlivou připomínku, že pokud se někdo klaní neexistujícímu božstvu, tak dost těžko může hřešit modlářstvím.

V historii je mnoho příkladů, kdy velkou (civilizovanou) říši dobyli (necivilizovaní) barbarští nájezdníci. Jenže ti pak převzali kulturu porobených a říše pokračovala dál. Nebo říše, které byly ochotné tolerovat kulturu poražených národů, vydržely déle, než říše, které nutily všechny ostatní ke kultuře vlastní. To je jakási naděje, která ospravedlňuje víru v možnost přežití tolerance.

Paradoxem tolerance je, že nelze tolerovat netolerantnost. Spoléhat se na to, že se "nájezdníci" zcivilizují, je hazard.

Jedna věc jsou rozpory ve věrouce a z nich plynoucí důsledky. (Existence Boží, zmrtvýchvstání Ježíše v doslovném smyslu apod.) Jinou věcí je interpretace svatých textů (co myslel Mohamed výzvami k zabíjení nevěřících?) Další věcí je tradice. (Proč je tak velký rozruch kolem nošení muslimských šátků? Je to pro dobro ženy nebo ne? Je nošení povinné? A proč to po muslimech chtít?) Pak tu máme konkrétní lidi. A konkrétní zákony. Náboženství obsahují kromě tvrzení i příkazy (které z těch tvrzení nemusí plynout).

Co je urážka náboženství? Když řeknu, že Ježíš byl blbec, je to jen projev mého názoru? Urážím tím Ježíše, Boha nebo křesťany? Ale jak potom mohu diskutovat, když některé věci není korektní říkat? A není tvrzení, že Bůh existuje nebo že pravý smysl manželství je plození dětí, urážkou ateistů? Nebo tvrzení, že jíst člověka je špatné, urážkou kanibalů?

Kde končí ochrana menšin a začíná právo většiny? Muslimové se netají tím, že kdyby získali většinu, tak si odhlasují zavedení svého náboženského práva. To by se menšině jistě nelíbilo, měla by ale (morální) právo k občanské neposlušnosti? Má toto právo katolická církev (a nejen ona), která považuje (na rozdíl od většiny společnosti a na rozdíl od stávajících zákonů) potrat za vraždu? A je skutečnost, že neexistuje žádné katolické antipotratové komando, důsledkem tolerantnosti církve nebo pouze její nedůslednosti a lenosti?

Co vlastně chtějí lidé, kteří požadují větší tolerantnost církve vůči homosexuálům tj., aby posvěcovala jejich svazek? Tady už přece nejde o toleranci, ale o aktivní účast. Ta by ovšem byla možná jen, pokud by se změnila věrouka. Jenže věrouku přece není možné měnit jen kvůli tomu, že se to někomu hodí, měla by odrážet "Boží zjevení". Takže z pohledu církve je takový požadavek vlastně požadavkem na změnu Božího zjevení, což je něco tak absurdního, jako kdyby někdo chtěl měnit pravdu. (Aby bylo jasno: pravdu není možné měnit, je ale možné měnit to, co si lidé myslí, že je pravda.)

Myslím, že vzrůstající počet muslimů v Evropě nás donutí se nad těmito otázkami důkladně zamyslet.

Robustnost věrouky

Chtě nechtě jsme neustále seznamování se zvěrstvy, která páchají různí "radikálové", teroristé a fanatici. Mají různé (více či méně nelegitimní) cíle, metody a důvody. Mají kromě používání násilí také něco společného? Jsou to lidé. (I když i o tom by se dalo pochybovat.) Co je ale pro mě zajímavější je, že mají silnou víru a její oporu - ideologii. Neplatí to bez vyjímky. Jakou víru mají třeba děti bojující na různých místech v Africe? Ale také jakou víru mají cyničtí vůdcové?

Pomoci orientovat se v takovýchto otázkách by mohla právě "robustnost věrouky". V obecném smyslu by asi šlo o jasnost, důslednost a jednotnost zejména svatých textů a jiných autorit. Robustní věrouka umožňuje rozhodnout o tom, kdo už se příliš odchýlil a kdo je naopak v souladu. Pro účely této úvahy stačí se omezit jen na případ "robustnosti vůči vraždění": kolik veršů svatého textu je nutno porušit či překroutit, aby se ze mě mohl stát vraždící terorista, který věří, že je plně v souladu se svým náboženstvím.

Tento přístup se jistě dá kritizovat (zvláště ze strany věřících) pro naprostý formalismus (či legalismus). Víra je přece spíše věcí svědomí než účetnického počítání veršů. Víra je věc mezi člověkem a Bohem, ne mezi člověkem a větičkami a slovíčky. Přesto se domnívám, že nízká robustnost Koránu je (asi se nedá říct zrovna příčinou) faktorem, který umožňuje teroristům existovat.

Je tu spousta dalších problémů. Nejde jen o robustnost, ale i o "průměrné nastavení". Tj. pokud už mám agresivní učení, není třeba jej už dále překrucovat, mohu mít tedy agresivní a přitom robustní učení. "Průměr" ovšem typicky nemá smysl. Pokud mám pobíjet nepřátele a současně k nim být milosrdný, tak co je "průměr"? Nízká robustnost by pro agresivní učení mohla být dokonce morální nevýhodou. Robustní učení by nemělo šanci "se polepšit". Možnost volnějšího výkladu je totiž příližitostí i pro liberální zastánce učení, aby jej posunuli k lepším kvalitám, aby mu umožnili vývoj. Možná také proto jsou velká náboženství spíše méně robustní. Robustní náboženství totiž rychle zastarají a lidé je opustí. Jiný fenomén vzniká, když náboženství sice násilí kritizuje, ale jiný proud téhož náboženství naopak násilí využívá. Oba totiž mohou žít ve vzájemné symbióze. (Podobně jako neblahé paměti (2004?) předseda KSČM Grebeníček, který svým věrným nastavoval tvář stalinistickou, širší věřejnosti pak lepší tvář řekněme marxistickou.)

Pokud budeme Korán (bez důkazu) považovat za málo robustní vůči násilí, tak Nový zákon by mohl být druhý extrém: jenom připustění nutné sebeobrany už se dá chápat jako porušení veršů o "nastavování druhé tváře". Takže už proto, aby člověk mohl vést rozumný život, tak musí Nový zákon porušovat, natož pak páchal násilí. S trochou nadsázky z člověka může Bible vytvořit šílence, ale na rozdíl od Koránu to bude šílenec, který nikomu fyzicky neublíží.

Zpět na obsah