Úvod

Úvodem je třeba podotknout, že i ateismů existuje více druhů a ještě více poddruhů. Klíčová je samozřejmě otázka, zda Bůh existuje: zde jsou možnosti jen dvě - ano nebo ne. Pokud se ovšem zeptáme lidí, co si o tom myslí, najdeme možných odpovědí více. Třeba odpověď "nevím". Pokud se začneme ptát na důvody, na sílu přesvědčení nebo na praktické důsledky, tak se vše začne stávat ještě složitějsím. Další klíčová komplikace je ale fakt, že pojem Bůh (božstvo) nemá jednoznačnou a obecně uznávanou definici. Není pak jasné, co se naší "klíčovou otázkou" vlastně myslí. To nám dává několik možných pohledů na věc: buď předpokládáme, že pojem Bůh přece jen nějaký obecný smysl má nebo ne. Pokud ne, tak můžeme buď dvojici teismus - ateismus brát relativně k nějakému systému či množině systémů (např. křesťanství resp. "abrahámovská náboženství") nebo se problému s definicí Boha vyhneme tím, že ateismus považujeme za jakousi základní teorii (společnou pro všechny lidi) a teismus jako (takto chápaný) ateismus + definice Boha + víra v Boha. Nejdřív předpokládejme, že pojem Bůh smysl má nebo že tento smysl dáme dohromady z existujících náboženství.

Jednak tu máme lidi, kteří se o náboženství vůbec nezajímají. Technicky vzato jsou nevěřící, ale na druhou stranu nemusí být obtížné je přetáhnout k jinému názoru. Pokud se tedy ateismus chápe jako protiklad k víře, jsou takoví lidé někde mezi, nejlepší by asi bylo říct, že u nich nemá smysl o víře vůbec mluvit. Mnohdy ale věří v nějaký "vyšší princip" nebo dokonce neosobního boha, pak už jsou samozřejmě blíž k věřícím. Náboženství třeba pokládají za něco pěkného, čemu by se měl věnovat každý, pokud by měl čas. Duchovní berou jako autority.

Jiní lidé by se dali nazvat ortodoxní ateisté. Existenci Boha přímo popírají, jasně tvrdí, že neexistuje. Ti se ovšem mnohdy dostávají na pokraj ateismu v tom smyslu, že ve svá tvrzení jen "věří", takže se stávají věřícími ateisty. Jiný problém některých z nich je v tom, že víru v Boha nahrazují ještě zběsilejšími teoriemi (např. komunisté).

"Ortodoxní" se dají rozdělit na dvě skupiny: (z angličtiny převzaté termíny) pozitivní a negativní. Pozitivní ateisté tvrdí, že mají jasné důkazy o nesmyslnosti či prostě neexistenci Boha či bohů víceméně jakéhokoli typu. Negativním stačí, že veškerá světová náboženství v sobě skrývají rozpory a omyly, takže jejich bohové nemohou existovat. Tam bych řadil sebe. Tak či tak je třeba poznamenat, že nevíra v boha neznamené nic víc. Není třeba nutné, aby ateista byl současně materialistou. (Typicky ovšem ateisté nějakou formu materialismu uznávají.)

Konečně posledním druhem, o kterém se zde zmíním, jsou ateisté "umírnění", případně agnostici. Na otázku po Boží existenci nedávají jednoznačnou odpověď. Je mnoho různých typů. Někteří tvrdí, že Bůh pravděpodobně neexistuje. Nnení však příliš jasné, co se tou pravděpodobností myslí. Agnostici mají společné tvrzení, že Boží existenci neumíme dokázat ani vyvrátit. Dále je pak můžeme rozdělit podle toho, zda to neumíme jen "zatím" a nebo je to spíš principiální problém (např. pokud by Bůh existoval, tak by byl příliš dokonalý pro náš omezený rozum nebo by se o svět vůbec nezajímal - jenže tyto názory už paradoxně jsou poznatky o Bohu, které podle důsledného agnosticismu jsou pro nás nedosažitelné). Vzniká tu rovněž otázka, pokud se neumíme rozhodnout, co s tím? Jak máme žít? Jako by Bůh nebyl nebo jakoby byl? Odpovědí je pak buď "praktický ateismus" nebo "praktický teismus" (případně fideismus - nevíme, ale můžeme a máme věřit).

Někomu bude bližší třeba jiný pohled. Klíčová je otázka, zda Bůh existuje. Podle toho se názory (a jejich nositelé) dají klasifikovat na 4 skupiny: Ti, kteří věří, že existuje, a navíc věří, že neexistuje (což je ovšem rozporná pozice a nikdo rozumný ji nemůže zastávat). Ti, kteří věří, že existuje, a nevěří, že neexistuje (teisté). Ti, kteří věří, že neexistuje, a nevěří, že existuje (ateisté). Ti, kteří nevěří ani že existuje ani že neexistuje (agnostici). To zohledňuje často nepochopený rozdíl mezi "věřím, že neexistuje" a "nevěřím, že existuje". (Sloveso věřit teď berte jako "zastávat názor") Existuje i podobné dělení do čtyř skupin, ale to je problematičtější: Věří, že existuje - věří, že neexistuje - nevěří, že existuje - nevěří, že neexistuje. První dva můžeme identifikovat jako teisty a ateisty (protože věřit v existenci a neexistenci současně je rozporné). Zbývající názory jsou jakýmsi neurčitým agnosticismem - jenže takovouto neurčitost těžko kdo může zastávat. Pokud totiž nevěří v existenci, tak to nic neříká a jeho víře v neexistenci - může v ní věřit (pak je ateistou) nebo nevěřit (pak je agnostikem).

Tím se dostáváme k další terminologické obtíži. Totiž jestli chápat ateismus jako antiteismus nebo jen jako bezvěrectví - jestli to "a-" ve slově ateismus chápeme jako zápor nebo jako nepřítomnost. V prvním případě platí vše, jak bylo řečeno výše. V druhém případě se pod pojem ateismus schová i agnosticismus. První možnost tedy odpovídá situaci, kdy chceme pracovat s obecným pojmem Boha. Druhá možnost je vhodnější pro situace, kdy se problémům s definicí Boha chceme vyhnout. Podívejme se teď na ni podrobněji.

Nejdřív přípravná úvaha o teoriích. Terie budiž soustava tvrzení, která lze (aspoň potenciálně) rozdělit na malý počet základních tvrzení (axiomů) a na logické důsledky axiomů. (Logikou tady nemyslím ani tak matematickou logiku, jako spíš jakýkoli pevně daný a v průběhu teoretizování neměnný způsob myšlení, na kterém by se lidé shodli.) Dobrá teorie se vyznačuje vnitřní bezesporností (z axiomů nelze odvodit spor), obsáhlostí (hodně toho říká) a především doborou shodou se skutečností, kterou se snaží popisovat. Ateistická teorie v sobě neobsahuje axiom existence Boží a existence Boží se z ní nedá logicky dokázat. (Pozor - to je něco jiného, než říct, že obsahuje axiom Boží neexistence nebo, že se neexistence z ní dá dokázat! Takže např. matematická teorie množin je ateistická. Nás samozřejmě spíše zajímají filosofické teorie, které by se nějak týkaly náboženství, ale chci tady ukázat, že ateistických teorií si člověk může navymýšlet spousty.

Teistické teorie obsahují existenci Boží jako jeden z axiomů (a nějak také Boha nejdřív definují) nebo jejich logických důsledků (což by byla lepší varianta, protože taková teorie by Boží existenci dokazovala, nejen předpokládala). Křesťanské teorie navíc obsahují další tvrzení (zejm. o Ježíšovi).

Teď se lze bavit o vztazích ateistických a křesťanských teorií. Teisté se spíš budou domnívat, že jakákoli ateistická teorie, která se rozšíří tak, aby postihovala dostatečný kus skutečnosti, přestává být ateistickou - buď se jí podaří Boha dokázat nebo bude nutné jeho existenci předpokládat pro vysvětlení nějaké podstatné části skutečnosti. Naproti tomu ateisté by rádi tvrdili, že buď jsou už teistické teorie (které popisují dostatečně mnoho skutečnosti) vnitřně rozporné (a tudíž i křesťanské teorie jsou rozporné), nebo jsou zbytečně složité: popisují toho víc, než skutečně existuje. A tady se pak dá diskutovat o tom, zda to skutečně vadí. V případě křesťanských teorií je pak další problém: Pokud by se sloučily teorie všech jednotlivých křesťanů, pak by byl výsledek téměř jistě sporný. Pokud by se naopak vzal průnik, tak by toho asi moc nezbylo, a to i kdybysme se omezili na jejich specificky "křesťanskou" část.

Pokud mohu mluvit za sebe, bylo by možná vhodné o ateismu mluvit spíš tak, že je to poznávací metoda, která se snaží pokud možno eliminovat víru (tj. "poznání" bez důkazů). V tomto pohledu pak tzv. "vědecký ateismus", jak byl propagován za komunistů není vůbec ateismem.

Nakonec ještě krátká poznámka: ateismus je sice náboženským postojem (vyjadřuje se o božstvu), ale není náboženstvím (protože v božstvo ani nevěří ani je neuctívá).

V různých debatách se často ateisté a teisté handrkují o to, kdo nese "důkazní břemeno". Ateisté totiž rádi prohlašují, že nevěří v existenci a že je na teistech, aby ji dokazovali, když v ní věří. Nevíra je podle ateistů základní stav, který není třeba dokazovat. Tyto debaty nikam moc nevedou, je totiž jasné, že jakýkoli názor je třeba dokazovat. Základním stavem je pouze "nevím". Nicméně ve prospěch ateistů lze říci, že předpoklad Boží existence je složitější než předpoklad neexistence nebo nepředpoklad. To ale nic neříká o pravdivosti. Druhý s tím související důvod je ten, že různých neviditelných věcí či bytostí si kdokoli může spoustu vymyslet a není povinností rozumného člověka, aby je všechny vyvracel. To ale není příliš relevantní argument při debatě ateisty s konkrétním teistou - ten nepředkládá množství Bohů, ale jen jednoho. Asi nejzajímavější důvod spočívá v principu, že věci nečekané (neobvyklé, jedinečné, ...) mají být také náležitě (tedy pořádně) dokazovány. Jenže takovou námitku může teista obrátit: pro něj je neobvyklé, že ateista Boha nepoznává.

Jiným zdrojem obtíží pro teisty je mylný názor, že "každý přece musí něčemu věřit". (Něčemu = nečemu z oblasti náboženství.) Člověk sice instinktivně hledá vysvětlení toho, co kolem sebe vnímá, ale není rozhodně nutné, aby k tomu potřeboval božstvo. Lepší je přiznat si svou neznalost, než si vymýšlet náboženství. A pak samozřejmě, i kdyby někdo skutečně cítil potřebu "něčemu věřit", nic to neříká o pravdivosti takové víry, či jejím původu v božstvu.

Kdesi na Wikipedii lze najít názor, že neexistuje umělecké či jiné dílo, které vzniklo díky ateismu. Zatímco katedrály stavěné pro větší slávu Boží jsou leckdy to nejcennější, co existuje. Jenže to je právě srovnávání nesrovnatelného. Heslovitě by se to dalo vyjádřit třeba takto: Ateismus nemá cíl, je prostě jen pravdivý. K čí slávě si kdo bude zasvěcovat svá umělecká díla nechme na umělcích. Nedá se snad ani říct, že je ateismus alternativou k víře. (Asi ve stejném smyslu, jako že pravda není alternativou nepravdy.)

Zneužitelnost ateismu

Přijde mi zvláštní, jak často se ještě v dnešní době používá srovnávání s komunismem. A zvláště v debatách o náboženství. Věřící a nevěřící se navzájem obviňují z podobnosti ke komunismu. Věřící zmiňují "vědecký ateismus" marxisticko-leninistického typu, ateisté srovnávají církevní mašinérii se Stranou. Pojďme se zamyslet nad tím, do jaké míry se tak děje oprávněně.

Jak souvisí ateismus a křesťanství s nechvalně známými ideologiemi jako je fašismus či komunismus? Fašismus se více či méně hlásil k Bohu. Tím "více" myslím třeba klerofašismus. Např. taková slovenská církev by se v tomto směru měla zamyslet nad svou historií. Rovněž tak primitivní antisemitismus měl jako jeden ze svých zdrojů právě křesťansví.

Kromě toho, i když pomineme přímé spojení církve a fašismu, sami fašisté se ve svých projevech často Boha dovolávali. Rovněž postavení Vůdce (Führer, Duce, ...) bylo tak vyjímečné, že slovu zbožštění se prostě nevyhneme. Jinak než pocitem nadřazenosti, spojeným s vírou, že boží vůle je na naší straně by se obyčejný člověk těžko dal zlomit ke zvěrstvům, které fašisté způsobili. Pokud tedy ateismus znamená nevíru v Boha, s fašismem se vylučuje. Člověk nejprve musí věřit ve své nadpřirozené poslání, teprve potom se může stát fašistou. Dost dobře nechápu, jak se dá křesťanství sladit s fašismem, ale stalo se. Dnes to snad budou věřící chápat jako memento. Osobně doufám, že jde spíš o "hříchy minulosti" a nechci to nějak rozpitvávat a docházet k dalekosáhlým závěrům.

Tomáš Halík říká, že důležitou součástí křesťanství je "boj" s modlářstvím: se snahou dosazovat něco nebo někoho na místo Boží. V mém pojetí by se tedy dalo říct, že ateismus je jen důslednější antimodlářství: nejvyšší místo ponechává neobsazené.

Na druhou stranu, není možné křesťanství a církev pouze očerňovat. Antisemitismus v té době už nebyl oficiálním církevním názorem a církev sama ve většině zemí Židům pomáhala jak mohla. V čem vidím problém není církevní organizace, ale "náboženskost" jako taková, dávání přednosti víře před střízlivým rozumem. Pokud obviňuji církev z toho, že mnohde spolupracovala s fašisty, je to obvinění sice závažné, na druhou stranu ale církev tvořila natolik významnou a početnou organizaci, že v tváří tvář vojenské síle nedostala na vybranou. Těžko by tedy někdo mohl obvinit ateisty z kolaborace, protože ateisté žádnou organizaci netvoří. Ateisté prostě jen nebyli vystaveni pokušení, nemohou se tedy cítit oproti věřícím nijak morálně výš. A pochopitelně chyby křesťanů nelze automaticky považovat za chyby křesťanství.

Časově bližší je srovnání s komunismem. V myslích mnoha lidí, ať už věřících či nevěřících je komunismus důkazem, že ateismus a "vědeckost" vede ke kolapsu společnosti. Všichni znají marxistický název pro náboženství - opium lidstva. Jenže už tady je třeba si dát pozor. Musíme si uvědomit, že marxismus vznikl v době tíživých sociálních problémů. Marx řešil sociální problémy, sám se příliš necítil být obyčejným filosofem, vyčítal filosofii, že není akceschopná. Pokud tedy kritizoval náboženství, nedělal to možná ani tak z důvodů hledání pravdy, ale proto, že církev byla součástí tehdejší vládnoucí moci, kterou chtěl Marx svrhnout. Viděl v náboženství prostředek, kterým ovládá vládnoucí třída třídu dělnickou.

Protože pád komunismu jsem zažil ještě na základní škole, marxistické teorie příliš neznám (a ani mi to nechybí). Jestli se nepletu, tak "vědecký ateismus" se snažil náboženství vyvrátit vlastní metafyzikou hmoty a vědomí, čímž prostě vytvořil jen jiné byť bezbožné náboženství. Jak je to ale s možností zneužít ateismus (analogie "zneužití" islámu (nebo i jiného náboženství) teroristy)? Čili jsou třeba "vědečtí ateisté" "skutečnými" ateisty (jsou islámští teroristé "skutečnými" muslimy)?

Jak je to ale s tou zneužitelností? Ateistické (jakožto bezbožné) teorie mají vůči křesťanským méně tvrzení, čili je menší šance dojít ke sporu, když k ateistické teorii něco přidáme. Odtud by tedy mohlo vyplývat, že ateistické teorie lze snadněji zneužít. Tento argument by ale potřeboval zjemnit a nenapadá mě jak - takže to ponechám jako otevřený problém. Ateistická představa o zneužitelnosti teistických teorií je pak obvykle založena na přesvědčení, že teistické teorie jsou sporné, a tudíž dle formální logiky dokazují libovolné tvrzení. (Což je ještě horší, než že se k nim dá (téměř) cokoli bezesporně přidat.)

Ateismus z pohledu křesťanství

Podívám se ještě trochu na to, co si teisté myslí o ateistech. Učebnice katolického náboženství pro 3. třídu: "A proč všichni lidé v Boha nevěří? Některým lidem nikdo neřekl, že Bůh je. Jiní to vědí, ale starají se o tolik jiných věcí, že jim na Boha nezbude čas. A některé lidi odrazujeme od víry my věřící, když nežijeme dobře." Parafráze: A proč někteří lidé v Boha věří? Některým lidem nikdo neřekl, že Bůh není. Jiní to vědí, ale nechtějí se odlišovat od svých přátel. A některé lidi odrazujeme od pravdy my nevěřící, když nežijeme dobře.

Zajímavý je takový postoj i tím, co něříká: např. vůbec neuvažuje o tom, že skutečným důvodem je prostě Boží neexistence. Asi by to školákům mátlo hlavu. Ale také se nesnaží ateismus "shazovat" tím, že by tvrdil, že ateisté Boha "odmítají" nebo že jsou hloupí nebo nemorální. Dokonce část "viny" za ateismus bere na sebe.

Jsou i jiné názory. Krásné jsou dva proti sobě stojící tábory: Iracionalisté, kteří spoléhaje se na víru zatracují rozum a ateistům vyčítají, že pokud rozum říká, že Bůh není, tak to plyne pouze z nedostatečnosti rozumu, ne ze skutečnosti. Naopak racionalisté tvrdí, že ateismus se zrodil z postmoderního relativismu, touhy člověka rozbít tradice a "osvobodit" se od absolutní pravdy a z toho plynoucích nároků, touhy dosadit člověka na místo Boží, čemuž demagogicky říkají humanizmus.

Humanizmus ovšem netouží člověka někam dosazovat, vyvyšovat, absolutizovat. A už vůbec ne, nahrazovat člověkem Boha. To, že se člověk v humanizmu ocitá na "nejvyšším" (nikoli však "absolutním") místě není dáno nějakou snahou, ale přiznáním si, že tu nikdo vhodnější není. Humanismus neříká, že je dobře, že je člověk postaven na nejvyšší místo. Pokud se věřícím zdá, že humanizmus relativizuje absolutní božské příkazy, tak je to tím, že se nedokážou vžít do pozice ateistů. Ateista neodmítá "příkazy Boží" proto, že by byly Boží, ale naopak proto, že se domnívá, že jsou lidské a za Boží se jen vydávají. A samozřejmě především proto, že se ateistovi nelíbí tj. že s nimi nesouhlasí. Ovšem zase ne proto, že by byl líný nebo neschopný je dodržovat, ale proto, že jsou neopodstatněné - omezují tam, kde to nemá smysl.

Věřící totiž mnohdy nechápou, že skutečným důvodem, proč lidé nevěří v Boha, je jeho "nepřítomnost" v tomto světě. Věřící pak hledají mnohé zástupné důvody, proč jsou ateisté ateisty: přísný katecheta v dětství, sexuální skandály kněží, sexuální morálka křesťanů, lhostejnost ateistů vůči "duchovním hodnotám", pohodlnost, nevzdělanost, špatný "mediální obraz" křesťanství, dědictví komunismu, tendence relativizovat pravdu apod.

Tomáš Halík vyzývá k dialogu křesťanů s "ateistickým humanismem". Vděku se však nedočkal. Z jedné strany je kritizován pro přílišnou otevřenost, z druhé strany, že není o čem hovořit. Pokud ovšem křesťanům jde o dobro, tak je jen přirozené, že aspoň v praktických věcech jsou schopni spolupracovat s dobrými lidmi jiných vyznání či bez vyznání.

Problém zla

Jde asi o nejčastější námitku, která je různým náboženstvím předhazována: Jestliže je Bůh dobrý, jak může dopouštět zlo (zvěrstva, katastrofy, ...)? Této otázce jsem se zatím vyhýbal, jednak proto, že je těžké kritizovat názor, který nebyl dosud jednoznačně vyřčen, ale také proto, že je jí věnován často až neúměrně velký prostor na jiných stránkách (především teistických). Je třeba připomenout, že tuto otázku kladou jak teisté, tak ateisté: oba tábory však trochu jinak a hlavně s jiným záměrem. Zatímco teisté (ti "liberálnější") ji berou jako fascinující výzvu pro prohloubení své víry, tak ateisté tímto problémem dokazují, že Bůh nemůže existovat: kdyby existoval, tak by nedopustil. Problém v ateistickém použití je ten, že se ateista musí příliš vcítit do chování Boha (ve kterého navíc nevěří) - vytvořit si vlastní model Božího jednání, který je v rozporu se zlem ve světě, jenže takový model pak teisté mohou snadno zamítnout s tím, že v takového Boha stejně nevěří.

Jak je to s možností, že by samotný Bůh byl zlý? Jedna otázka z etiky: Je Bůh dobrý nebo je dobro božské? Tedy existuje etický systém, který Bůh dodržuje nebo je to spíš tak, že dobro je definováno jako to, co dělá Bůh? Pokud přijmeme druhou možnost, nemůže být Bůh "zlý" už z definice. Nicméně je otázkou, zda by taková etika byla použitelná i pro člověka. Zvlášť pokud pojímáme etiku jako Boží příkaz (nebo taky dar) člověku, tak je absurdní vůbec o Boží etice hovořit. Pokud se takhle ale chceme vyhnout otázkce zla ve světě, tak si moc nepomůžeme. Je to to samé jako tvrdit, že katastrofy jsou v podstatě dobré, protože je působí (nebo proti nim nezasahuje) Bůh. Čili stavění morálky na hlavu.

Pokud tedy přijmeme, že Bůh je dobrý, musíme Boha nějak ospravedlnit. Zbavit ho odpovědnosti za zlo, které fakticky existuje. Jinak jsme ve sporu. Jak na to?

Jednoznačnou odpověď křesťanství nenabízí. Předně zlo ve světě je třeba rozlišit dle jeho zdroje: člověk, příroda, Ďábel. Proč Bůh nebrání zlu pácháném lidmi? Protože dal lidem svobodnou vůli. Tuto odpověď lze kritizovat z několika pozic. Předně: jak je to s tou lidskou svobodou? Ono to totiž často vypadá tak, že křesťané prostě ve svobodnou vůli věří jen proto, že ji potřebují pro svou teologii, nemají pro ni ale na teologii nezávislé argumenty. Další námitka: připusťme, že lidé mají svobodnou vůli, proč ale Bůh nezasáhne, když ji někdo zneužije (aspoň v těch nejkřiklavějších případech)? Odpověď je zřejmá: pokud by Bůh zasahoval vždy, když někdo páchá zlo, tak se s tou svobodnou vůlí ani nemusel obtěžovat. Ona to ale není tak docela pravda, svobodně se nerozhodujeme jen mezi jednou dobrou a jednou špatnou variantou, ale většinou máme spoustu možností a jen málokdy mají nějaký morální rozměr (koupit rohlíky nebo housky?). Další křesťanská (částečná) odpověď říká, že Bůh dovede zlo využít k dobrému. To je sice možné, ale přijde mi to zbytečně brutální. Ale on možná Bůh s utrpením nemá takový problém: sám v osobě Syna zemřel na kříži, věřícím neslibuje život bez utrpení (spíš naopak). Odtud pak časté křesťanské úvahy o tom, že utrpení má nějaký skrytý a důležitý smysl, který mi lidé jen (aspoň zprvu) nevidíme: pro utrpení prý Bůh odpouští hříchy, utrpení lze obětovat "za" někoho, utrpení vychovává (co mě nezabije, to mě posílí - což je zásada se kterou zásadně nesouhlasím) apod. Nakonec jeden ateistický argument spíš pro pobavení: pokud Bůh stvořil svobodnou vůli, pak nese za svobodnou vůli odpovědnost, tedy i za zlo, které spáchala.

Přejděme ke "zlu" páchaném přírodou: katastrofy (zemětřesení, záplavy), nemoci, nedokonalost lidského těla (bolest, stárnutí). Tady už se svobodnou vůlí argumentuje jen těžko. Jednak třeba u záplav lze argumentovat, že neúcta člověka (zvláště "západního" a ještě zvláštněji amerického) ke svému životnímu prostředí způsobila globální změny klimatu. Ale je možné se setkat s argumentací, že lidský hřích nějak metafyzicky působí i katastrofy typu zemětřesení. Jakoby klesá do hlubin a pak vyvěrá na povrch v jiné formě. Tady se Bůh odpovědnosti asi nezbaví.

Přejděme k poslednímu zdroji: pekelným mocnostem. "Liberálnější" křesťané je víceméně ignorují jak ve svém životě, tak ve svých úvahách. Ti "fundamentalističtější" je ale berou vážně. Nejdřív bylo třeba vyspekulovat, jak zbavit Boha odpovědnosti za existenci zlého Ďábla. Typické řešení je převedení na předchozí případ: Ďábel si svobodně vybral, že chce škodit. Je to sice poněkud neuvěřitelné nebo přinejmenším iracionální rozhodnutí, ale budiž. Jiná náboženství mohou brát zlo jako neodělitelný protějšek dobra: Bůh a Ďábel jsou víceméně vyrovnaní protivníci, nejsou tedy zodpovědní jeden za druhého. Dále je ovšem třeba domyslet, jaké nástroje k působení má Ďábel k dispozici. Pokud Bůh tak důsledně nezasahuje do lidské svobody, tak přece nemůže dovolit, aby do ní zasahoval Ďábel. Typicky má k dispozici "našeptávání", pokoušení, svádění ke zlému. Jak to ale probíhá (bez narušení svobody) nevím. Kapitola sama pro sebe je pak "posednutí zlým duchem". Jak může Bůh dopustit tohle, tj. jak může umožnit člověku vzdát se vlastní svobody ve prospěch "zlého ducha"?

Kromě toho má Bůh problémy i se zlem, kterému aktivně napomáhal. I tady se dá různě mlžit, ale nepříliš přesvědčivě. (Zmínit můžeme příběh o vyhnání z ráje (tam je to diskutabilní), příběh o potopě (tam je jednoznačně řečeno, že Bůh vyhladil lidstvo), o zmatení jazyků (to je zas Boží trest), o Onanovi (který kupodivu nepraktikoval onanii, nicméně Bůh ho stejně za trest zabil), Egyptské rány, bratrovraždy (Exodus 32, 26-28), genocida (např. Num 21, 34-35), v NZ zmiňme trest smrti pro Ananiáše a Safiru (Sk 5,1-10))

Zpět na obsah